Noční myslivec

Mikuláš z Jetřichovic si vzal do hlavy, že se stane myslivcem; poněvadž to byl mládenec zdatný a zdravý jako řípa, vzal si ho starý panský lesník do učení. Mikuláš se brzo naučil starat se o psy, a když uměl řádně rozeznávat všechny druhy zvěře, jejich stopy a zvyky, mohl se účastnit honů. Zakrátko dokázal hravě zacházet s pastmi i puškami, ošetřovat je, střílet, troubit na roh, plést sítě a tak dále, a protože se vystříhal všech nepravostí, pitím a karbanem počínaje a běháním za sukněmi konče, byl jmenován učedníkem a třetím rokem mysliveckým mládencem. Prokázal, že je hoden loveckého tesáku a výučního listu, poveselil se, jak tehdejší mrav kázal na slavnostní hostině, zašil si do kamizoly ametyst, na krk zavěsil plechový amulet a šel, jako mnozí jiní na vandr. Zakotvil ve službách rytíře, který obýval skalní hrad, později zvaný Pustý, nad říčkou Kamenicí. Proslýchalo se, že tam má zlaté časy a jeho pán, že ho velice chválí; ale také se o Mikulášovi roztrušovalo, že se zapletl do jakési tajné sekty, která se zaobírá černým uměním. Její přívrženci dovedou ulít čarovné kulky a namíchat čarovný prach; vyznají se v přípravě receptů na kouzelnou pušku, k nimž používají vnitřností zabitých zvířat, kukaččích pírek a žežulčích srdíček, hadích očí, netopýrů, ropuch, žížal i vos a všelijaké jiné havěti. "Mikuláš prý má oči jako rys a na každou vzdálenost trefí všecko živé, ať to stojí, letí anebo se plazí," říkali lidé. "Ale slyšeli jsme, že už zachází tuze daleko: užívá teď při svých kouzlech nejenom dřeva, do kterého udeřil blesk, vlaštovčích hnízd a včelích úlů, ale i božích muk a umrlců !" "Och, Bože můj !" zaúpěl starý lesník, "musím toho nešťastného hocha vyhledat a promluvit mu do duše..." Ale než se za mysliveckým mládencem vypravil, rozletěla se po Jetřichovicích zvěst, že se Mikuláš při jedné štvanici utopil v rozvodněné Kamenici...Jedné měsíčné zimní noci šel po cestě vedoucí z Jetřichovic do Kunratic chudý jetřichovický chalupník. Najednou vidí, jak na kraji zasněžené mýtinky stojí myslivec v dlouhém temném plášti. Chalupník k němu dojde, uctivě pozdraví, ale odpověď nepřichází. Starý vzhlédne: mýtina je dočista prázdná, jenom opodál při cestě ve sněhu se černají lidské šlápoty. Pár dnů na to dušoval se růžovský sedlák, že zahlédl večer ve skalní propasti poblíž Růžovského vrchu vysokého štíhlého myslivce, obklopeného smečkou ohnivých psů. Stáli jako vytesaní z křemene; náhle se však utrhli a se zuřivým štěkotem se hnali vzhůru po kamenité stezce a rovnou na Růžovského. "Udělal jsem proti nim znamení kříže, a byli pryč, jako když kahany sfouknete," vypravoval sedlák, "ale řeknu vám, lidičky, bylo mi pořádně horko !" Od těch dnů se začalo po kraji špitat, že noční myslivec není nikdo jiný než Mikuláš. "Dozajista se něčím zprotivil Pánubohu," dohadovali se staří. Příštipkář prohodil: "Anebo spíš pánovi. Prý ho do Kamenice svrhl on..." "I jen si pánem hubu neproplachuj," pohoršoval se bývalý štolba, "pročpak by Mikuláše házel do vody, když ho dřív do nebe vynášel a dopustit na něj nedal ? Je bohapustá lež, co říkáš !" "Panská láska po zajících skáče," utrousil švec opovržlivě, "sám bys to měl vědět nejlíp ! Už jsi zapomněl, jak jsi nám kdysi ukazoval jelita na zádech ? Anebo ti je ten tvůj vykutálený chlebodárce uštědřil ze samé lásky ? Já vám teda něco řeknu, vy chytráci ! Mám to z první ruky, od dcery chůvy ze skalního hradu: ten váš zázračný mysliveček se zakoukal do hradní paní. Laskavec jí podstrčil a čarami obloudil, a rytíř ho jednou nachytal na švestkách. Hned potom se jelo na hon a pán se v nestřežené chvíli soka zbavil, tak je to ! Utopil ho jako kotě, abyste věděli !" Od jara do konce léta nebylo dne, aby někdo nočního myslivce alespoň koutkem oka v noci nebo za šera nezahlédl: někdy šel myslivec sám, tmavý plášť na něm vlál jako hadr na holi i v bezvětří, jindy za ním běželi ohniví psi. Jednou se zjevil znenadání a zmizel, jako když zhasne, podruhé zase bloumal sem a tam, nejčastěji ve Svinských dolinách a po březích Kamenice a pokaždé vypadal, jako by na někoho čekal: zastavoval se a zachmuřeně pohlížel směrem, kde ležela Jánská. V Jánské žil tehdy vysloužilý voják Aschler, který byl zamlada vyhlášeným střelcem a z vojny si přinesl knížku, hustě popsanou všelijakými recepisy. Nikdy ji nedal z ruky, ale všichni tušili, že má co dělat s čarostřelectvím. Když se v polesí začalo pytlačit a myslivci si mohli paty ušoupat, aby konečně škodnou polapili, smáli se všichni do hrsti: věděli, že v tom má prsty Aschler, ale nepověděli nic. Měli ho rádi a z každého kusu, který slídilům z panských lesů zmizel přímo před nosem, měli jenom povyražení. Jedné jasné noci vydal se Aschler do Svinských dolin, pod kabátem pušku. Jak tak jde a obezřele našlapuje, zapraská před ním křoví a z křoví vystupuje dlouhý, jako jedle štíhlý myslivec v černém plášti a strká mu do rukou svou pušku. Starý hned věděl, kolik uhodilo, ale protože měl srdce vojenské, klidně ji vzal. Vtom uviděl, že nedaleko od něho stojí srna. Aschler mrknul po nočním myslivci - myslivec nic, ani brvou nepohne, a tak starý pušku zvedne, zalící - jenomže najednou místo srnky vidí světle oděnou paní s rozpuštěnými vlasy. "Prokristapána !" vykřikne a pušku odhodí; v téže chvíli k němu přiskočí myslivec a vytne mu takový políček, že starý upadne. Když se sebral ze země, byl noční myslivec pryč a světlovlasá paní jakbysmet. Aschler už měl po náladě: tvář mu pálila jako oheň a nohama sotva pletl. Ani nevěděl, jak se dostal k samotě u Filipova, ale protože už jazykem po zemi plazil, zabouchal na okno a zmoženě se opřel o veřeje. Posvítili si na nočního návštěvníka lucernou a hned ho vtáhli dovnitř: Aschler se třásl jako osika, obličej měl bílý a na pravé tváři mu nabobtnávaly rudé stopy po pěti prstech. Slovo z něj nemohli vypáčit, ale když Aschler konečně promluvil, obešel je strach: "Ba ne, to není ledasjaké strašidlo. A něco určitě zamýšlí..." Noční myslivec obcházel kraj dál a každému, kdo ho byť jen letmo spatřil, se zdálo, že na někoho čeká...