Divoký baron

V prosinci roku 1658 si dům U bílé labutě koupil šňůrař Matyáš Gold. V domě byla zavedená hospoda a Matyášova žena Bohunka se o ni dobře starala. Byla to pěkná a pracovitá paní, která se stačila otáčet okolo hostů i svých osmi dětí. Když se ale ve dveřích hospody objevil baron Oderský, vždycky dostala strach, že ho nestačí obsluhovat, protože baron byl náročný a pořád si něco poroučel, dokud nebyl úplně namol a neusnul s hlavou na stole. A baron chodil k Bílé labuti často a rád, dělal si totiž tajně na paní šenkýřku zálusk.

Když toho večera pan baron zase přišel, byla už na něj Bohunka připravená a hned mu nabízela pečeni, uzené a ryby. Ale baron neměl na jídlo ani pomyšlení a chtěl jenom pít. A jak mu víno stoupalo do hlavy, sličná paní Bohunka se mu líbila víc a víc. "Bohunko, rozhodl jsem se, že si tě odvezu k sobě na Vikštejn!" "Co vás to napadá, pane barone? Vždyť já tady mám hospodu a k tomu osm děcek," polekala se šenkýřka. "O ty se může postarat ten tvůj Matyáš!" prohlásil baron a rozchechtal tím celou hospodu. Ale Bohunka se nesmála a přemýšlela, jak by se toho dotěrného hosta zbavila dřív, než přijde Matyáš, aby se ti dva nakonec napobili. A tak mu do vína tajně přilila trochu kapek na spaní. Ale baron džbán vypil, jako by se nic nestalo, a byl pořád čilý jako rybička. A dál si namlouval pěknou Bohunku. Když mu nesla pečeni, chytil ji za ruku a povídá: "Ty se mě, ženská, nezbavíš, to si pamatuj! Jednou si pro tebe přijedu!"

Nakonec bouchl pěstí do stolu, hodil na něj hrst peněz a vyběhl z hospody na rynk. Tam už na něj čekal sluha s koněm. Baron na něho vyskočil, a jak byl opilý, chvíli se divoce projížděl sem a tam po rynku. Pak ale zahlédl pod podloubím přicházet Matyáše Golda, a tak potichu seskočil z koně a přikradl se až k němu. Matyáš se polekal, když proti němu stanul rozcuchaný muž a mířil na něho pistolí. Ozval se výstřel a smrtelně zraněný Matyáš se sesunul k zemi. Baron vyskočil na koně a uháněl směrem ke kapucínskému klášteru, kde obyčejně přespával. Nedojel ale včas. Měšťany ta střelba probudila a přivolaní biřici se na barona vrhli dřív, než stačil otevřít kláštěrní vrata. Baron se se strážnými pral ze všech sil, ale nakonec byl zatčen a noc strávil ve vězení. Stráže kvůli němu nezamhouřily oka - to silné víno spolu s kapkami paní Bohunky udělaly své a baron se nemohl uklidnit.

Druhého dne viníka předvedli na radnici, ale on dál řádil jako pominutý a rozbil všechno, co mu přišlo do cesty - okna, dveře i kachlová kamna. Tak ho svázali a položili na postel, aby mu mohl městský felčar pustit žilou, a baron se konečně zklidnil. Radní se ale nemohli dohodnout, co s ním. Vzhledem ke svému šlechtickému stavu nepodléhal baron Jan Václav Oderský z Ludéřova jurisdikci olomoucké radnice a páni z vyšších míst si přáli, aby byla celá záležitost projednána co nejšetrněji. A tak barona prozatím zavřeli ve vojenském vězení a poslali do Vídně uctivý list, ve kterém se ptali, jak s ním mají dál nakládat. Nakonec bylo rozhodnuto, že baron zaplatí za tu vraždu velkou pokutu olomoucké radnici a odškodnění paní Bohunce a jejím dětem. Z Vídně přišlo doporučení, aby se na celou událost vzhledem k urozenosti viníka a jeho oddanosti císaři co nejrychleji zapomnělo, a tak sotva pan baron zaplatil, mohl bez trestu odjet na své statky a roku 1682 byl definitivně omilostněn. A vdova Bohunka? Ze slíbených šesti tisíc zlatých nakonec od městské rady dostala jen 1300, a tak jí nezbylo než prodat dům i s hostincem a odejít s dětmi pryč z Olomouce. Nikdo z vážených měšťanů totiž paní Goldové nechtěl věřit, že na té záležitosti s divokým baronem nenesla vůbec žádnou vinu.