O hamižném mlynáři

Někdy počátkem šestnáctého století žili ve mlýně mlynář, mlynářka a jejich jediný syn. Mlynářově rodině se dařilo. Ale jak už to na světě chodí, peněz není nikdy dost. A hamižnost je zlá nemoc, zachvátí duši i srdce. Když odešel syn do světa, mlynář s mlynářkou se uzavřeli do sebe a po večerech jen počítali, kolik jim jejich živnost vynesla. Léta plynula a kromě sedláků s obilím se ve mlýně nezastavil žádný pocestný. Až jednoho večera kdosi zabouchal na dřevěná vrata. Mlynář vyhlédl špehýrkou a ve světle lucerny spatřil postavu statného muže. Byl oblečen do pláště z kvalitního sukna, na hlavě měl pěkný klobouk, na nohou vysoké kožené boty, přes rameno mošnu. Jeho tvář byla zarostlá hustým plnovousem, ale usmíval se přátelsky. Neznámý požádal mlynáře o nocleh. Starý mlynář se poradil s ženou a hosta ubytovali na seníku. Zdálo se, že jde o bohatého muže, předem mlynářovi za nocleh štědře zaplatil. Ale to mu bylo málo...

V noci se mlynář se ženou dohodli, že pocestného zabijí. Mlynář si došel do stodoly pro sekyru a tiše vystoupal po dřevěných schodech. Muž na seně tvrdě spal. Ani hehlesl, když mu úder sekyrou prorazil lebku. Mrtvolu mlynář s mlynářkou rychle zabalili do režného pytle a zakopali v lese. Radovali se, kolik zlaťáků jim z měšce nešťastného pocestného do truhly přibylo. Druhý den přijeli sedláci s nákladem obilí. "Už jste viděli svého syna ?" ptali se. "Vrátil se z ciziny, stal se z něho boháč. Povečeřel v hospodě a hned se vydal domů - chtěl vás překvapit !" Tu se mlynář s mlynářkou uvědomili, k jakému zločinu je dohnala jejich nenasytnost ! Mlynář se oběsil a mlynářka skočila v zoufalství do náhonu. Od té doby se prý v okolí mlýna toulají jejich nepokojné duše a marně hledají klid a odpuštění.