O prokletých kamenech z města mrtvých

Dnes už starý židovský hřbitov v Rožmberku téměř neuvidíte. Je skrytý za vysokou zdí v soukromé zahradě jednoho z domů kousek nad náměstím. Místo, kde dnes rostou jabloně, však v sobě skrývá tajemství, které po staletí vzbuzovalo u místních křesťanů posvátnou úctu i bázeň. Říkalo se mu „podzemní město mrtvých“. Když král před dávnými věky povolil Židům v Rožmberku pohřbívat své zesnulé, vykázal jim jen úzký, stísněný pás země přímo u vnitřní strany městských hradeb. Léta plynula, generace střídala generaci, a zanedlouho už na malém hřbitově nebylo jediné volné místo. Stará víra však Židům přísně zakazovala jakýkoliv hrob vykopat, zrušit nebo kosti zosnulých přesunout. Místní rabín tehdy rozhodl: „Když nemůžeme jít do šířky, půjdeme do výšky.“ Židé začali na hřbitov potají, noc co noc, navážet na trakařích úrodnou hlínu z okolních polí. Na staré hroby navrstvili novou zemi a do ní pohřbívali další nebožtíky. Mezi lidmi v podhradí se brzy začalo šeptat, že pod hradbami roste tajuplné vícepatrové město, kde nad sebou v temnotě spí celé věky otcové, synové i vnuci, a jejich náhrobky se tisknou jeden k druhému jako obyvatelé v přeplněném domě. Lidé věřili, že tato vrstvená půda má magickou moc a stráží ji neklidní duchové předků. Uběhla staletí, přišla druhá světová válka a židovští obyvatelé z Rožmberka zmizeli. Hřbitov osaměl, zarostl břečťanem a divokými růžemi. Po válce se v městečku usadili noví lidé. Mnozí z nich byli chudí, chyběl jim stavební materiál a staré opuštěné náhrobky s podivným, nesrozumitelným hebrejským písmem jim připadaly jako skvělý zdroj levného kamene. Jedním z nich byl i zedník František. Potřeboval vydláždit dvorek a postavit základy pro nový chlév. Přestože ho starousedlíci varovali, že brát kameny z města mrtvých přináší neštěstí, jen se smál. Za temné noci přelezl hřbitovní zeď, vyvrátil několik těžkých kamenných stél, naložil je na vůz a doma z nich vytesal základy pro své hospodářství. Nápisy otočil směrem do země, aby je nikdo neviděl. Hned první noc, kdy byl chlév dokončen, se však začaly dít podivné věci. Dobytek odmítal do chléva vstoupit. Krávy divoce bučely, bily kopyty do zdí a z tlam jim šla pěna, jako by před sebou viděly samotného ďábla. Když nastala půlnoc, probudil Františka a jeho ženu podivný zvuk. Vycházel přímo zpod země. Znělo to, jako by někdo těžkými kroky obcházel dům a nehty škrábal o kamennou dlažbu dvora. František popadl lucernu a vyběhl ven. Na dvoře nikoho nespatřil, ale když se podíval na nově položené kameny, polil ho studený pot. Na místech, kde v zemi ležely ukradené náhrobky, se držela hustá, ledová mlha, která narážela do dveří domu. Z mlhy se ozýval tichý, naléhavý šepot stovek hlasů, které splývaly v jediné slovo: „Vrať… vrať nám náš klid…“ Každou další noc se teror stupňoval. Františkova žena těžce onemocněla, krávy přišly o mléko a v domě nebylo chvíle klidu. Stíny ukradených náhrobků se zjevovaly v oknech a nenechaly nikoho spát. František pochopil, že kletba z města mrtvých je skutečná a že s dušemi předků, které nad sebou po staletí odpočívaly v míru, si nikdo nesmí zahrávat. V zoufalství, za bouřlivé noci, kameny ze základů i ze dvora s vypětím všech sil vytrhal, naložil je zpět na vůz a odvezl je za hřbitovní zeď. Hned druhý den ráno mlha zmizela, v domě se rozhostilo ticho a ženě se vrátilo zdraví. Dodnes se v Rožmberku vypráví, že domy, v jejichž útrobách zůstal byť jen kousek kamene ze starého židovského hřbitova, v sobě nesou věčný chlad. Duše z podzemního města mrtvých totiž bedlivě hlídají každou hroudu své země a běda tomu, kdo by chtěl jejich staletý spánek narušit.