Nachtjäger

Jen málokterá postava dokázala v původních obyvatelích jesenických podhůří vyvolat takovou hrůzu jako právě Nachtjäger, ústřední figura tzv. Divoké honby (Wilde Jagd), objevující se nejčastěji okolo zimního slunovratu. Tehdy se dle lidové slovesnosti z ničeho nic na nebi zjevuje nesmírný zástup ďábelských tvorů, od vlkodlaků, duchů až po démony – jednalo se v podstatě o jakousi kumulaci všeho zla. Té velel Noční lovec, jenž do řevu nelidských bytostí a dusotu kopyt pekelných koní práskal bičem a démonicky se smál. Jako nejúčinnější ochranu proti běsnící družině neživých příšer radili naši předkové padnout rychle tváří na zem a mlčet – v žádném případě se na průvod nesmí volat nebo nedej bože napodobovat zvuky. Pokud tak člověk učiní, lov se prudce zastaví a k nešťastníkovi sestoupí samotný Noční lovec, který mu podá kus krvavého masa. Existuje řada verzí toho, co se děje následně. Nebožák, jenž maso přijme, je vzápětí lovcem roztrhán, jindy se zase stane jedním z přízraků honby. V sudetských horách dokonce existuje verze, v níž na sebe muž přijetím masa sešle doživotní mrtvolný zápach. V jesenických podhůřích se zase věřilo, že pokud člověka nahání divoký lovec, najde azyl na dřevěném kmeni stromu, do kterého dřevorubec při kácení vytesal tři kříže. Bezpečným přístavem se, jak zaznamenal Anton Peter, může stát rovněž lněné pole, v němž roste šklebivec přímý (slezským nářečím Dorant).