Okoř

Tuto zříceninu hradu najdeme v malé obci, která je dnes součástí Prahy. Kdo a kdy tento hrad postavil, není již známo. Někdy ve 13. století tady sídlil rytíř Sukorád, který měl přesličnou dceru Juliánu. Mnoho rytířů sem tehdy přicházelo, aby tu v turnajích nejen sklidili slávu pro sebe, ale i dobyli obdivu i srdce krásné dcery hradního pána. Marně však žádali o její ruku a pokoušeli se získat její náklonnost. Juliána si nelibovala v rytířských hrách, nerada se strojila v bohatý a přepychový šat, zato si ráda vyjela na koni z hradu do údolí Zákolanského potoka, pod malebné zalesněné stráně. Tam v hustých olšinách opodál hradu vesele klapal neveliký, ale úhledný mlýn. Před mlýnem stával a na příjezd krásné Juliány čekal mladý černovlasý mlynář. Líbil se rytířově dceři a ona jemu neméně. Bohužel chyběl mu hrad i erb, bez nichž se nemohl odvážit požádat rytíře o jeho dceru. Ale mladí lidé si nepřipouštěli tyto starosti, spokojili se s tím, že mohou spolu prožít několik šťastných chvilek.

Rytíř Sukorád si nevěděl rady se svou neposlušnou dcerou, proto dal zavolat na hrad babu Filoménu, hadačku, která se vyznala v kouzlech. Měla v dívčině srdci vzbudit lásku k některému z rytířů. Hadačka dala dívce pít odvar z čarovných bylin, její kouzla však nikterak nepomohla. Zkušené oko stařeny brzy uhádlo, že příčina dívčího odporu vězí jinde. Potají Juliánu sledovala a jednoho dne vešla do komnaty hradního pána. „Netrestejte pane milostivý starou bábu za to, že Vám nese neveselou novinu. Nepomohlo moje čarování, neboť panna Juliána již dávno svoje srdce mlynářskému mládenci zadala a jeho tajně miluje.“ Jak rytíř uslyšel o mlynářském synu, zbrunátněl v obličeji a silná pravice mu sjela bezděky na jilec těžkého meče. Naštěstí byl mlynář svobodný člověk, jehož nemohl rytíř potrestat. Zato však všechen hněv otce postihl nebohou Juliánu. Dal ji vsadit do vězení, z něhož se ani na krok nesměla hnout do doby, dokud se mlynářova syna nezřekne. Juliána trávila nyní nekonečné hodiny v chladném vězení, z něhož nemohla uprchnout, protože bylo vytesáno ve strmé, nepřístupné skále.

Mlynářovi naštěstí nezůstal její osud utajen. V mysli se mu vynořil smělý plán. Za noci se vypravil k hradu pod okno komnaty, v níž byla dívka uvězněna, a smluvil se s ní, že zítra přijde zas a z vězení ji vysvobodí. Jen aby motouz přichystala, po něm přitáhne k sobě pevný provaz a upevní ho v okně, aby po něm mohl vyšplhat vzhůru. Prolomí v okně mříž, a jakmile se dostanou dolů, utečou spolu na dobrých koních. Jak se domluvili, tak také druhý den provedli, šťastně vsedli na koně a rozjeli se k jihu, aby si v dalekém cizím kraji našli nový domov. Když jim hrad jim zmizel za zády, úzkost je opustila. Ustali v klusu, přivázali koně ke stromům a usedli vedle sebe do měkkého mechu, aby si odpočinuli. Už se chystali jet dále, když se ozval na cestě dusot koňských kopyt. Plni zlé předtuchy spěchali ke svým koním. Avšak dříve než se ocitli v sedle, zastoupil jim rytíř Sukorád cestu. Namířil pistoli na svoji dceru, padla rána a Juliána se skácela k zemi. A když se mlynář sklonil, aby svou umírající milenku uložil na lůžko z mechu, byl i on zasažen novým výstřelem ukrutného otce a klesl na zem vedle Juliány.

Od těch dob se na hradě začala zjevovat bílá paní, až rytíř Sukorád trýzněn výčitkami svědomí opustil svůj hrad. Vedle hrobu obou milenců si zbudoval poustevnu a v lítosti nad svým černým skutkem tu dokonal život. Nevím, jestli ještě dnes bílou paní na hradě najdete, v každém případě se o ní zpívá v jedné známé písni. Na hradě můžete navštívit zbytek vysoké hranolovité věže a v přízemí zbytek gotické kaple. K ní se na západě přimykají zříceniny paláce. Na severní, jižní a západní straně najdeme zbytky opevnění s polokruhovou baštou s klíčovými střílnami. Součástí obranného systému býval i rybník, obklopující hrad ze tří stran. Dnes je již ovšem zrušený.