O vodníkově botě

Na otaslavských lukách lidé vždycky sušili seno. Když tam jednou v noci hlídal strýček Macharáček, stala se mu podivná věc. Jak přišla půlnoc, zdálo se mu, že odněkud slyší jakési brumlání. Strýček zvedl hlavu, rozhlédl se a celý strnul: na jedné kopce sena sedí malý človíček a šije boty! Měsíc jasně svítil. Ale jak zašel za mračno, ten zelený človíček začal rozzlobeně bručet: „Svincal bych, svincal, nesvincal bych, nesvincal.“ Najednou popadl rozešitý bot a vztekle jím hodil po měsíci. Strýček Macharáček se ještě chvilku na něho díval, potom vzal do ruky hůl a pomalu přišel až k senu. Než ho mužíček zahlédl, bac! Přetáhl ho zezadu holí, až človíček zakňučel, vyskočil na krátké křivé nožky, rozběhl se k potoku a žbluňk! Zmizel ve vodě, jen kola se na ní ještě chvilku dělala. Byl to vodník! Strýc se pomalu vracel na to místo, kde vodník seděl. V tom spěchu nechal mužíček na seně ležet svůj bot. Strýc si jej odnesl domů a dal si k němu ušít druhý. Víte, že ten bot od vodníka byl kouzelný? Strýček Macharáček ho do smrti neroztrhal, měl ho pořád jako nový.