Vorařská legenda o temné ženě

V Českém Krumlově žila kdysi mladá a krásná služebná jménem Anabel. Byla to sirota a vyrůstala jen se svou tetou. Mladá dívka se ráda bavila a nechyběla na žádné tancovačce v místních hostincích. Chlapci jí neřekli jinak než Anabelka – ráda s nimi tančila a těšila se ze života. Nenechte se však zmást: byla to počestná dívka a kromě nevinného tance s žádným z chlapců nic neměla. Jednoho dne na takovou zábavu zavítal mladý sedlák Jakub. Byl to pohledný muž v nádherném selském kroji, který se však choval velkopansky, ne-li přímo arogantně a chladně. Muzikantům platil jednu písničku za druhou a všechny je protancoval výhradně s Anabelkou. Dívka zcela propadla jeho neobyčejnému šarmu. Podlehla mu natolik, že si ji nakonec odvezl s sebou na svůj statek někam hluboko na Šumavu. Léta o ní v Krumlově nikdo neslyšel. Až jednoho dne se na břehu řeky začala objevovat žena Anabelce až nápadně podobná. S nikým nemluvila, jen celé hodiny sedávala na břehu a mlčky pozorovala tekoucí vodu. Byl podzim a voraři právě sváželi po Vltavě klády. Mladí chlapci na vorech na ni občas vesele pokřikovali – přece jen byla i přes svou zádumčivost stále velmi krásná. Žena jim však nikdy neodpověděla, jako by je vůbec nevnímala. A pak, stejně nečekaně jako se objevila, zase zmizela. O několik dní později ji našli v řece bez známek života až daleko u Českých Budějovic. Lidé si šeptali, že to byla skutečně Anabelka, která utekla od zlého manžela. Na Šumavě si prý prožila tak hrozné věci, že nakonec sama ukončila své trápení ve chladných vlnách. Od té doby se tato zasmušilá žena údajně zjevuje na břehu Vltavy za sychravých, podzimních mlžných večerů. Voraři si vyprávějí, že její tiché zjevení pro ně bývalo varováním před nebezpečím a zrádnými proudy, které je na jejich dlouhé plavbě čekaly.