Kdo chtěl kam, kocour mu pomohl tam.

Když se v 15. století husité scházeli na vrchu Oreb pod vedením kněze Ambrože, přinesli s sebou nejen odhodlání, ale podle starých pamětníků i část církevního pokladu z vypálených klášterů. Aby se majetek nedostal do rukou nepřátel, ukryli ho hluboko v útrobách kopce. Trvalo staletí, než na poklad někdo narazil. Jedné noci se chudému třebechovickému tkalci, který se vracel z práce domů, zjevil u paty Orebu černý kocour s očima jako dva hořící uhlíky. Kocour se před ním proměnil v hromadu zlatých dukátů. Tkalcovská bída byla tak veliká, že muž neváhal, svlékl kabát, peníze do něj rychle nabral a spěchal domů. Když však doma před ženou kabát rozbalil, nenašel v něm jediný zlaťák – jen starou, zaschlou kočičí kůži. Zklamán ji hodil do pece. V tu chvíli se z komína ozval strašlivý chechot a z pece vyletěl snop jiskřiček. Teprve ráno tkadlec v popelu našel jeden jediný pravý zlaták. Od té doby se říká, že poklad na Orebu hlídá duch husitského strážce a vydá ho jen tomu, kdo po zlatu netouží ze chamtivosti.