O zkroceném vodníkovi

Jeden hospodář sekal na břehu Bártova rybníka rákosí. Když tu náhle z hustého porostu vyrazil nádherný bílý kůň. Sekáč na nic nečekal a pohotově chytil koně do provazu z lýka. Bělouš ihned zkrotl a poslušně kráčel za hospodářem směrem k Lučici.

„Mámo, podívej koho jsem chytil u rybníka. A podle spodního pysku je to vodník očarovaný v koně. Bude nám dobře sloužit, jen mu nesmíme dát ani kapku vody! A to si dobře zapamatuj.“ Povídal hned ve dveřích stavení hospodář své ženě.

No a koník jim sloužil jak muž předpověděl. Tahal náklad, oral, vláčel. Dobře se jim vedlo.

Jednoho dne však přišla na návštěvu hospodářova dcera. A co to neslyší, ze stáje nespokojeně řehtá kůň. Vkročí tam a ihned vidí, že zvíře má žízeň a žlab je suchý. Nečeká tedy na nic a nalije plné vědro vody, aby se kůň napojil.

Zvíře radostně zaržálo a vrhlo se ke žlabu. A než se žena nadála, stojí před ní mužík celý v zeleném.

„Tak ti pěkně děkuji.“ Zachechtá se a vyrazí ze dvora směrem k Bártovu rybníku. To, co řekl hospodář své dceři, když zjistil co se stalo se sem napsat již nedá.