Kebule s tůně

???? Co se stalo pod hladinou Černého oka BřízŘíká se, že tůň v Břízách má paměť. Ne lidskou — vodní. A voda si pamatuje všechno, co do ní spadne.????️ Mlynářský pomocník, který se nevrátilTen mladý chlap, co kdysi zmizel, se jmenoval Jenda Kroutil. Silný, tvrdý, žádný strašpytel. Když se mlýn ještě točil, chodil k tůni často. Voda mu nevadila, znal každý kámen, každý kořen.Jenže jednou večer slyšel z tůně zvuk, který tam nikdy předtím nebyl. Nebylo to šplouchnutí. Nebylo to zvíře. Bylo to jako tiché volání. Jako když někdo pod vodou šeptá jeho jméno.Jenda se naklonil blíž. A tehdy se hladina otevřela.????️ Podvodní svět, který neměl existovatKdyž se ponořil, nepadal do vody — padal do tmy. Voda byla pryč. Jen černý prostor, ve kterém se ozývalo klepání. Jako když někdo ťuká na staré dřevo.A pak to uviděl.Pod ním se pomalu otáčelo mlýnské kolo, celé zarostlé řasami. Ale nebylo mrtvé. Točilo se. Pomalu, pravidelně, jako by ho poháněla síla, která neměla být na světě.Na kole seděla postava. Zelená, mokrá, s kloboukem nakřivo. Vodník Kebule.Na kole seděla postava. Zelená, mokrá, s kloboukem nakřivo. Vodník Kebule.Ale nebyl jako v pohádkách. Jeho oči byly prázdné, jako dvě díry do jiného světa. A jeho hlas zněl jako voda tekoucí pozpátku.„Mlýn mi vzali,“ řekl. „Ale tůň je moje.“???? Návrat, který nebyl návratemJenda se snažil vyplavat, ale tma byla hustá jako bahno. Kebule se jen usmíval. Ne zlým úsměvem — spíš smutným. Jako někdo, kdo ví, že už nemá co ztratit.„Všechno, co spadne do tůně,“ řekl, „zůstane se mnou.“A pak Jenda zmizel. Bez výkřiku. Bez bubliny. Bez stopy.Když ho hledali, našli jen pytel od mouky, roztržený na dvě půlky. A na hladině tůně se objevila jediná bublina, která praskla bez zvuku. Co se říká dnesNěkdy, když je mlha od Vilémova až k Pětipsům, se prý z tůně ozve klepání. Jako když někdo ťuká na dřevo. A kdo se nakloní příliš blízko, slyší tichý hlas:„Mlýn mi vzali… ale tůň je moje.“A voda se na chvíli zklidní. Jako by čekala.