O svatém Petrovi

Vyšehrad vzkvétal za vlády Vratislava, který zde nechal vystavět kostel Svatého Petra a Pavla. Sám panovník při stavbě pomáhal – vynesl při kopání základů dvanáct košů hlíny a zedníkům dal dvanáct balvanů, aby je do základů vložili. Samotnému svatému Petrovi se Vratislava zželelo, a tak přinutil čerta, aby přinášel na Vyšehrad kameny. Čert se samozřejmě rozzlobil, a tak alespoň při každé cestě část nákladu vytrousil. Kameny odsypával ovšem tak, aby ho nikdo nepřistihl. Jakmile byla stavba kostela dokončena, umínil si čert, že se pomstí. A ani nemusel čekat dlouho. Do kostela nastoupil farář, který si více než věřících hleděl karbanu. A čím víc karty hrál, tím víc také prohrával, protože se o to právě čert postaral. Kněz se ocitl ve velké bídě. Jednou, když mu zase karta nevycházela, se zle rozzlobil a zavolal na pomoc pekelníka. S milým čertem se hned domluvili: kněz mu upsal svou duši a čert měl na oplátku splnit každé jeho budoucí přání.

Faráři začala padat karta tak, že se všem spoluhráčům tajil dech. S léty však muži docházelo, jakou cenu bude muset za své výhry zaplatit. Hra jej přestala úplně bavit. Přemýšlel, jak z té šlamastiky ven. Věděl, že jakmile čert nesplní jedno jediné přání, smlouva přestane platit. Přemítal tedy, jak na něj vyzrát. V nejvyšší nouzi si vzpomněl na patrona svého kostela a vroucně se modlil, aby mu svatý Petr pomohl. A ten se mu skutečně jedné noci zjevil ve snu: „Čerta musíš požádat, aby přinesl žulový sloup z petrského chrámu v Římě a to dřív, než odsloužíš svou mši.“ Hned za svítání sdělil kněz své přání pekelníkovi. Ten se jenom zasmál. Nechtěl ztrácet ani vteřinu. Cesta do Říma pro něj byla příliš dlouhá, proto aby si úkol ulehčil, snesl se k prvnímu římskému kostelu, popadl krajní sloup a už s ním letěl zpět. Možná by doletěl včas, ale ani svatý Petr nezahálel. Počkal si na čerta nad Benátkami. Vyrazil z mraku a shodil mu sloup z ramen do moře. A teď si ho hledej. Čert se ovšem nemínil vzdát, a přestože se hledáním ve vodě hodně zdržel, přece jen ho vytáhl, a upaloval s ním dál. Jenže nad Vyšehradem byl právě ve chvíli, kdy kněz vyslovil poslední slovo své mše – amen. A tak ve zlosti, že prohrál, mrštil sloupem na střechu kostela. Sloup ji prorazil a dole se rozbil na tři kusy. A ty kusy jsou prý dodnes cítit sírou a ohněm pekelným.