Hajný z Mauerschinu

V blízkosti Knínic stávala kdysi osamělá hájovna, která se nazývala Mauerschin. V ní žil hajný Hubertus Müller, který rozuměl čárám a kouzlům. K tomu měl tlustou knihu vázanou ve zlatě a stříbře, obsahující prapodivné znaky. Pravděpodobně ji dostal od samého ďábla. Pokaždé, když odcházel, knihu uschoval a sebe svěřil pod ochranu svého temného ochránce. Jednou musel ve Staré Homoli vyřídit nějakou spěšnou záležitost a zapomněl knihu schovat. Nějaká vnitřní úzkost ho ale brzy začala pudit k návratu domů.

A to bylo dobře, neboť mezitím přišel jeden jeho dobrý známý. Ten našel knihu ležet na stole a začal si v ní číst. A aniž by si toho všiml, vlétala do místnosti otevřeným oknem jedna vrána za druhou, takže za chvíli byla světnice plná vran. Navrátivší se hajný se velmi ulekl, když to spatřil. Rychle vytrhl příteli knihu z rukou, začal listovat zpátky a tím ty ďáblovy ptáky zase odehnal. Poté ale pravil: „Kdybys přečetl ještě jednu jedinou stranu, tak by si tě odnesl ďábel!" - Ještě předtím, než Hubertus Müller zemřel, svoji čarodějnou knihu spálil.

Kromě jiných černých umění znal čaroděj z Mauerschinu také zaříkání proti zlodějům. Nedaleko hájovny stával nádherný sad. Do něho se jednou v noci vydali dva zloději, avšak nedobře se jim vedlo. Když tak loupili ve větvích, náhle se s křikem, střelbou a psím štěkotem přihnala divoká honba. Marně se snažili seskočit ze stromů, aby se před divokou honbou schovali. Naopak zůstali strnule sedět nahoře ve větvích a nemohli se ani pohnout. Nepomohl jim ani nářek a nadávky. Ráno přišel starý hajný s několika přáteli. Nejdříve cosi zamumlal, načež popadala všechna nakradená jablka. Poté přikázal těm dvěma zlodějům, aby slezli dolů. Nejprve jim řádně vyhuboval a pohrozil. Ale poněvadž již byli těmi nočními přízraky dostatečně vystrašení, dal jim pár za vyučenou a nechal je jít.

Když takhle jednou chtěl jít náš starý hajný z Mauerschinu po obědě uhrabat setbu, nenašel brány. Někdo je ukradl. Nejprve chvíli nadával na zloděje a potom pravil svému čeledinovi: „Počkej půl hodiny pece na chleba, potom se zas objeví!" A skutečně: po půlhodině cosi zachrastilo a brány ležely na peci. Díky své čarodějné knize hajný ty zloděje našel a brány se samy od sebe vrátily.

Odpoledne obvykle starý hajný chodíval na lov. Jednou takhle uviděl proti sobě přicházet svého úhlavního nepřítele, zubrnického nadlesního, který také uměl kouzlit. Bleskurychle se proto proměnil v pařez. Ale co čert nechtěl, zubrnický nadlesní se právě na něj posadil, zapálil si fajfku a z dlouhé chvíle z pařezu začal škubat a vytrhávat mech, který na něm rostl. Za chvilku za zubrnickým nadlesním přišla i jeho žena a ta hned pravila: „Vždyť starýmu Mauerschiňákovi vytrháš všechny vlasy!" Starému hajnému tehdy nebylo do zpěvu - chybělo jen maličko a svého zubrnického nepřítele by shodil.

Jednou šel takhle Hubertus Müller na obhlídku své pasti na lišku, ale na místě nenašel ani past, ani jejího zloděje. Tu se rozhněval a řekl: „Obojí se sem pěkně vrátí!" Došel si pro svoji knihu a zloděje díky ní našel. A pak mu dal pořádně za vyučenou.

Hubertus Müller často pro sebe a Knínické pašoval ze Saska všeliké zboží. Chodíval při tom přes Jílové. Jednou ho ale při tom načapali četníci a hned mu chtěli prohledat všechny věci. On se jich ale zeptal, zda mu také ručí za škodu, neboť v té bedně má prý jen vrány, a jestli mu prý nějaká uletí, tak že jim to pěkně vytmaví. A skutečně: v bedně byly jen vrány a některé opravdu uletěly. Na to těm financům uštědřil pár políčků a šel dál.

Jednou tak se svou krosnou zavítal do hostince, aby si trochu odpočinulale sotva se posadil, hned ho obestoupilo šest četníků. A tehdy se dokázal zachránit jen díky tomu, že zespodu na desku stolu namaloval šest čárek. Hle, tu všech šest usnulo, jako když je do vody hodí. Když pak hajný z Mauerschinu odcházel, nakázal hospodskému, aby ty čárky pak smazal, jinak že mu tam ti financové budou spát až do soudného dne.

Když poslední mauerschinský hajný zestárl a onemocněl, musel si najmout pomocníka. Ale již po několika dnech ho našel ležet zastřeleného vedle velkého dubového pařezu. Druhému i třetímu pomocníkovi se na tomtéž místě nevedlo lépe. To starého hajného mrzelo, a proto již nechtěl nikoho jiného přijmout do služby. „Ti chlapci se určitě připletli do cesty nějakému pytlákovi,“ říkal si, „ale že všichni byli zastřeleni na jednom a tom samém místě, není normální.“ Když si tak pro sebe povídal, vstoupil do světnice vandrovník, který se prokázal jako myslivecký tovaryš a požádal ho o přijetí do služby. Hajný o tom nechtěl ani slyšet a vyprávěl mu, co se přihodilo jeho předchůdcům. Ten tovaryš ale pravil: „Z toho strach nemám. Už jsem obešel kus světa a to, co trefěj jiný, umím taky. Jen si mě tu pane hajnej nechaj, stačí, když mi ukážou to místo, kde se to stalo!"

A u toho zůstalo. Hajný ho provedl revírem, ukázal mu také ten dubový pařez, a ten tovaryš na něj namaloval nějaký znak, aby ho prý rozpoznal a vyhýbal se mu, jak pravil. Když pak ale již byl třetí den ve službě, vypravil se přímo na to místo, zamumlal několik slov a položil svůj klobouk na ten pařez. Potom ustoupil stranou a čekal. Netrvalo to dlouho, když uslyšel, jak kolem prosvištěla kulka. Ta se zarazila do klobouku a zůstala v něm vězet. Tovaryš ji vyjmul. A za chvíli zase! A druhá kulka byla v klobouku. I tu z toho klobouku vytáhl. Když pak ale z něj vyjímal i třetí kulku, nebyla již olověná, jako ty předchozí, nýbrž skleněná. „Tak to je ta poslední!" zvolal myslivecký tovaryš, nabil jí svou pušku, opět cosi zamumlal a vystřelil do lesa směrem, odkud kulka přiletěla; jen tak nazdařbůh, aniž by mířil.

Pak si posadil svůj klobouk na hlavu a vydal se domů. Tam vyprávěl ten svůj kousek hajnému a také mu řekl, že teď již bude mít v revíru klid. Na každé z těch olověných kulek byl vyražen sýček. „Takovýhle začarovaný kulky lze odlejt jen o půlnoci o Valpružině noci, pokud tedy znáte to čarodějný zaklínání,“ vysvětlil myslivecký tovaryš starému hajnému. „Tyhle kulky trefěj člověka nebo zvíře z jakékoliv vzdálenosti, a to i když cíl není vidět. A tomu se říká čarostřela."

Hajný se nemálo podivil tomuto černému umění, jeho údiv však ještě narostl, když pro něj odpoledne poslal rychtář ze sousední vesnice, protože tam našli v jednom sklepě zastřeleného nebezpečného pytláka. Ten pytlák, když zjistil, že narazil na mistra, zalezl do sklepa, ale ta skleněná čarostřela si ho našla i tam.

Od té chvíle byl v lese klid. Když pak ale starý hajný z Mauerschinu umřel, odešel ten tovaryš zpátky domů do Itálie, stará hájovna se rozpadla a dnes tam na tom místě stojí jen osamocený statek.