O kamínku s permoníčkem

V kapli svaté Genovefy na Křížové hoře bývala skleněná vitrína plná údajně kouzelných kamínků, které měly mít spojení s krumlovskými permoníky. Mezi všemi těmi drahokamy vynikal průzračný křemen, v jehož nitru byl ukrytý drobný permoníček. Jedna malá holčička měla tuto pověst neobyčejně ráda a ze srdce si přála mít takový kouzelný kamínek i pro sebe. Její tatínek, chudý krumlovský horník, jí chtěl toto přání za každou cenu splnit. Jednoho dne jí proto z práce přinesl domů krásný křemen. Kamínek však zdaleka nebyl čistý – byl plný drobných bublinek, šmouh a prasklinek. Tatínek si ale říkal, že dětská fantazie v té změti tvarů jistě zahlédne něco, co drobného skřítka připomene. Holčička byla z dárku nadšená a hned si s ním šla hrát na břeh řeky. U vody se v té chvíli nacházela i neviditelná říční víla. Víly stejně jako permoníci bývají pro lidské oči skryté, pokud se samy nerozhodnou ukázat. Tato víla však dobře znala přání malé holčičky. Jelikož se nedaleko potuloval i jeden z permoníků, oba se spolu beze slov domluvili. Když slunce na chvíli vyšlo zpoza mraku, dopadl jeho jasný paprsek přímo na křemen v dívčině ruce. Permoníček se holčičce na ten jediný, kratičký okamžik v krystalu zjevil, usmál se na ni a pokynul jí rukou. Jakmile se slunce opět skrylo, skřítek zmizel. I ten prchavý okamžik však dívce stačil ke splnění jejího největšího snu. Někdo by mohl říct, že šlo jen o bujnou dětskou představivost – jenže svědky tohoto malého zázraku byli i její rodiče, kteří k ní právě přiběhli. Kouzelný kamínek se pak v jejich rodině dědil z generace na generaci. Dokud se po mnoha letech někde neztratil. Kdo ví, možná dodnes leží na dně řeky přesně v místech, kde se tehdy permoníček holčičce poprvé a naposledy ukázal.