Strašidlo u Nětínského rybníka

Severozápadně V. Meziříčí, ve vzdálenosti asi 9 km rozkládá se vesnice Netín. Nedaleko osady této je velký rybník, který již v dávných dobách byl místem odstrašujícím. Události, které nynější pokolení o Nětínském rybníce si vypravuje, tuto podávám: Dva rolníci z Pavlova vraceli se z Vel. Meziříčí večer domů. Když kráčeli kolem Nětínskébo rybníka, spatřili hrozné divadlo. Po hrázi tohoto rybníka spatřili ohnivý veliký sloup, který byl tažen třemi páry ohnivými koňmi. Jeden odvážlivý rolník pravil: »Co tu děláš, bezhlavý chlape?« Sotva to dořek, byl hned neviditelnou silou on i jeho soudruh k zemi povalen a náramně stlučen. Jeden soudruh zůstal bez vlády na zemi ležet, druhý vzpamatovav se poněkud, doběhl do V. Meziříčí ku svým přátelům, kde svůj hrozný příběh vypravoval. Ráno šel s přátely na místo hrůzy, kde polomrtvého a stlučeného soudruha našli. I najali v Nětíně povoz, soudruha naložili na vůz a do Pavlova dovezli. Zde se poněkud zotavil, pak ale chřadl dlouho, až zemřel. — U hráze Nětínského rybníka stál strom, na kterém visel obraz. I zalíbil se tento strom zvoníkovi z vesnice Olší; proto zajel si sem jednoho dne, obrázek odstranil, strom usekl a zavezl si ho domů. Stolař vyhotovil zvoníkovi ze stromu dvéře i s rámem. Však poslyšte, co se stalo! V noci kolem těchto dveří bylo slyšeti velký hluk. dupot, šumot. Zvoník ustrašen, bál se hlavu vystrčiti. Ráno uviděl dvéře i rám pošplíchaný krví Krvavé skvrny žena umyla. V následujících nocích tato hrozná událost vždy se opakovala. Aby zvoník nabyl pokoje, vytrhl dvéře i s rámem, dřevo zanesl na hráz rybníka a obrázek pověsil na vedlejší strom, čímž dosaženo dřívějšího klidu kolem stavení. Zvoník ale úplného klidu ani tehdy nenabyl. Aby nebyl zlým svědomím stále týrán, počal píti kořalku, aby, (jak sám říkal), vše zapil. Klesal hloub a hlouběji, až sám životu svému konec učinil — utopil se. — Na jedné straně Nětínského rybníka je u prostřed sád (mezník), který udává polovici cesty z Vel. Meziříčí do Pavlova. Kdo ještě nezná podivnou moc tohoto sádu, tomu ochotně vysvětlení podávám. Šel sedlák po hrázi Nětínského rybníka kolem zmíněného sádu a pravil: »Tento sád hodil by se do základu zdi.« Zapřáhl koně, zajel si sem, kámen vytrhl koňmi ze země, naložil na vůz a zavezl domů. Druhého dne dali zedníci kámen do základu a stavěli zeď. Ráno — jak se ulekli! Zeď byla zbořena. Znova zeď vystavěli. Když ta událosť opakovala se po druhé i po třetí, přišli zedníci na myšlénku, že kámen z rybníka Nětínského je příčinou této nehody. Sád ze základu vyndali a na dřívější místo zasadili, kde až do dnešní doby jej spatřiti lze. Zedníci potom vystavěli stodolu bez překážky. „ DUFEK, Josef. Naše Horácko jindy a nyní. (J. F. Šašek), 1893, s. 305.