Loupežníci na Sádku

Po vypuzení krále Jindřicha Korutanského se vlády v českých zemích ujal Jan Lucemburský. Někteří moravští šlechtici však nechtěli nového panovníka uznat. Z toho vznikly sváry mezi sousedy, z nichž některý byl stoupencem Janovým a druhý Jindřichovým. Vzájemně na sebe nevražili a nejednou si škodili na zboží. Od toho pak byl jen krůček k loupežnictví, kterému se v oněch neklidných dobách mnozí rytíři oddávali.

Napjatý poměr byl také mezi Jimramem ze Sádku a třebíčským klášterem. Když zase jednou vpadl Jimram se svými lidmi na klášterní statky a poplenil je, stěžoval si na něj opat u krále. Nebyla to stížnost ojedinělá, podobných přicházelo víc. Proto se Jan Lucemburský rozhodl zkrotit odbojné šlechtice i loupeživé rytíře,“ …neboť povstali někteří ničemní mužové, kteří páchali přemnoho loupeží..“

S velkou vojenskou silou přitáhl král na Moravu, aby zlikvidoval hrady a tvrze, loupeživých rytířů, obnovil bezpečnost na obchodních stezkách a celkově nastolil klid v zemi.

Zanedlouho královi vojáci oblehli hrad Sádek. Jeho obránci se všem útokům na hradby bránili urputně. Věděli, že nemohou nic ztratit: čekala je smrt v boji, nebo z rukou královského kata.

Král přikázal po řadě útoků zastavit boj. Hodlal tím uchlácholit posádku v domnění, že bude nějaký čas klid. Jakmile se nad Sádkem rozprostřela noc, hvězdy na obloze a ticho pod hradbami dokonale ukolébaly bdělost unavených hradních strážců. Uprostřed noci se královské vojsko v tichosti přiblížilo k nic netušícímu hradu. Přinášelo s sebou ostrve – kmeny s pahýly větví, po kterých se dobře šplhá.

Na králův rozkaz vyrazili vojáci do útoku. Jako voda valící se přes hráz přelezli hradby a vnikli do hradu. Boj byl krátký a kdo z loupežné roty nepadl, byl zajat.

Za svitu pochodní se konal rychlý soud. Všechny lapky král odsoudil k smrti, které ušel pouze Jimram, když slíbil králi poslušenství a zřekl se loupežnictví. Pán si umí zachovat život i tam , kde jeho poddaní své životy ztrácejí… Katovi pacholci přivalili na nádvoří špalek a chystali se k dílu. Každý z odsouzenců umíral svou smrtí. I ten, který bez váhání zabíjel nevinné, nyní pocítil, jaké to je, když má být zabit on sám. Jako poslední přišel na řadu nejmladší. Když se smrt přiblížila až k němu, poklekl před králem. „Králi, prosím tě o zvláštní milost. Vím, že si zasloužím za své skutky nejvyšší trest. Jenom sečkej s vykonáním ortelu do rozednění. Rád bych zemřel v záři slunečních paprsků. A ne za plápolání pochodní. Přej mi tu milost, abych zemřel hodně vysoko, odkud bych mohl ještě naposledy pozdravit celý kraj pohledem.“ Král jeho prosbě vyhověl. Ráno, v záplavě slunce a ptačího zpěvu, skončil mladý lapka svůj život na zelené větvi stromu, odkud bylo vidět daleko do širého kraje. Potom král nakázal hrad zapálit a pobořit.

Dlouhá desetiletí pak Sádek ležel v sutinách. Teprve koncem 14. století byl znovu obnoven a později přestavěn na zámek. Rozložen na skalnatém hřebeni vytváří strohou siluetu, která nahrává zvláštnímu kouzlu tichého kraje nepříliš vzdáleného od rušné Třebíče.