Stallo

Vyprávění 60leté sámské stařeny, zapsáno roku 1902.

„Za starých časů mívali obyvatelé jižního Norska ve zvyku poštvat na lidi stalla. Dělali to ještě v době, kdy jsem byla malá. Ale teď už se to neděje. Stalla uplácali z drnů, shnilých březových polen a ze starých pařezů a pokapali ho krví ze svého malíčku. Tím ho oživili.

Když stallo přicházel k budoucí oběti, pískal. Sdělil oběti, proč ho poslali, a stanovil den, kdy dojde k boji. Když stallo věděl, že prohrává, a ležel pod svým soupeřem, nabízel mu svůj nůž. Ten si však člověk vzít nesměl – kdyby jím totiž stalla probodl, probodl by tím sám sebe.

Když byl stallo usmrcen, zbylo po něm jen shnilé březové poleno – nic víc. A stallo prohrával poměrně často.

Norové z jihu kdysi poštvali stalla i na mého otce. Byli jsme všichni pryč a otec byl v chýši sám. Najednou uslyšel, jak za dveřmi něco haraší. Došlo mu, co to asi bude. Zavolal na něj a stallo se mu ukázal, řekl, proč ho na něj poštvali, a stanovil den, kdy spolu budou zápasit.

Otec však řekl:

Proč bychom nemohli změřit síly hned? Není to snad jedno, kdy to bude? Stallo se na něj hned vrhl a otec ho zabil. Zůstalo po něm jen pár shnilých pařezů. Otec je odnesl na kopec u řeky a tam je zakopal.“