Smiřická bílá paní

Bílou paní má snad každý druhý či třetí hrad nebo zámek. Proč by tedy nemohla být i ve Smiřicích? A staří pamětníci tvrdili, že tady opravdu byla.

Jednoho sobotního večera seděli v místnosti zámeckého pivovaru všichni smiřičtí úředníci. Popíjel zde mladší purkrabí, důchodní, obroční i zámecký písař. A chutnalo jim. V širém kraji bylo smiřické pivo vyhlášené. A jak se tak řeči mluvily a žejdlíky plnily a opět vyprazdňovaly, stočila se debata u stolu, jak také jinak, na Bílou paní smiřickou. Důchodní se zapřísahal při všech svatých, že ji spatřil. A ne jednou. Jenže, kdo by mu věřil. Po celých Smiřicích měl pověst milovníka lahodného pivovarského truňku. A i dnes už obracel jazyk v ústech opravdu jen ztěžka. Vysmáli se mu. A tak po zbytek večera jen uraženě a mlčky nasával. Rozcházeli se bezmála o půlnoci. Nu což, místo na ranní mši půjdou až na desátou.

Mladší purkrabí se vydal nejistým širokým krokem tmavým nádvořím. Prošel pod několika vysokými korunami listnáčů, které činily tmu ještě temnější a pojednou strnul. Zatápal rukama a pro jistotu se opřel o kmen nejbližšího stromu. V přízemí zámku za portálem plál jakýsi světelný přísvit. Nehybně. Když se purkrabímu podařilo zaostřit zraky do onoho místa, byl si jist, že vidí postavu zahalenou do bílého, dlouhého řasnatého šatu. Hlava byla zakryta hustým bělostným závojem.

Pak se postava pohnula. Pomalu, jako by plula. Do nádvoří. Poté arkádami, po chvíli strnulý purkrabí uviděl matný přísvit i v prvním patře. Jako by postava procházela postupně všemi místnostmi zámku. Purkrabí si uvědomoval, že by měl něco podniknout, ale v té chvíli jako by nad sebou ztratil vládu, jako by ho svázal jakýsi tichý děs. Byl přikován ke kmeni stromu neviditelným leč pevným poutem. A bláboly důchodního už mu nepřipadaly tak docela nesmyslné. Nedělní večer v pivovarské místnosti byl vyplněn jediným tématem. Když mladší purkrabí dovyprávěl, co včerejší noci viděl, nadmul se důchodní pýchou. A na důkaz své radosti počal opět důkladně nasávat.

Než však usnul opilecky neklidným spánkem přímo na dubovém stole, stačil přítomným vysvětlit, že tahle Bílá paní nedbala za svého života o krásné a výnosné panství Smiřické a musí tedy všechny své prohřešky napravovat po smrti. A tak vlastně nyní prochází postupně celým zámkem. Každou noc přesně o půlnoci. A pátrá, nehrozí-li zámeckým obyvatelům nějaké nebezpečí.

Jediné, co důchodní nevěděl, bylo to, kdo vlastně ona Bílá paní je. Snad prý má pocházet z nešťastného rodu Smiřických. Nešťastného proto, že se připojil ve stavovském povstání na tu špatnou, poraženou, stranu. „Jenže, kdo ví, jak to vlastně všechno bylo,“ meditoval důchodní, "nejspíš by to mohla být Markéta Michalovic, manželka Jana Smiřického, který byl popraven na Staroměstském náměstí roku 1453. Ta by se ale v tomhle barokním zámku nevyznala. Ten stojí teprve sedm let." A zhluboka se napil.

„Bílou paní by mohla být i Kateřina ze Šellenberku a z Kosti. Ta byla za svého života manželkou Mikuláše mladšího Trčky z Lípy a z Lichtenburku, který vlastnil Smiřické panství v letech 1498 až 1516. Protože byla Kateřina svému manželovi nevěrná s jakýmsi zemanem Zdeňkem Šanovcem, nechal ji Mikuláš zaživa zazdít a umořit hladem. Nebylo by divu, že Kateřina nenašla posmrtného klidu a po nocích se toulá po nádvořích smiřického zámku.“ „Kdyby to nemusela být Smiřická, mohla by to být třeba i Johana Kroměšínová z Březovic a v Třebechovicích, manželka Mikuláše staršího Trčky, ta umřela v roce 1516, či dokonce Marie Magdaléna Trčková, rozená z Lobkovic? Ale to snad...“ A víc od něho spolustolovníci toho večera již neuslyšeli. Kromě hlasitého chrápání. Mladší purkrabí tiše a urputně přemýšlel. Zato obroční se zámeckým písařem se počali vytahovat. „A to by bylo, abysme se na to nepodívali. A to hned dnes.“ „Já jí ty její strašidelné pochůzky zatrhnu,“ kasal se písař. A tak když ponocný odtroubil dvanáctou, stáli oba před portálem, ale jejich odvaha se zmenšovala každou vteřinkou. Když pak za portálem vskutku zaplanul světelný přísvit a v něm bělostná postava, zmocnil se jich takový děs, že se podobali dvěma solným sloupům zapomenutým před vchodem.

Od té doby se Bílé paní smiřické již prý nikdo do cesty nepostavil. A když pak jakási zámecká služebná, která po půlnoci sama uhasila několika vědry vody počínající požár, prohlásila, že u svého lůžka těsně po probuzení uviděla Bílou paní, začali Smiřičtí věřit, že tohle zjevení chrání nejenom zámek, ale i celé Smiřice před jakýmkoli hrozícím nebezpečím.

Pod její ochranou je prý čtyřkřídlý barokní zámek i celé město dodnes.