Lékař

K pověstem v okolí Tolštejna patří také jedna, vyprávějící o pyšné majitelce hradu a trestu, který ji stihl.

Starý Beneš z rodu Berků se oženil s mladou Ludmilou z Vartemberku a žil s ní ve šťastném manželství. Jejich štěstí však dlouho netrvalo. Hradní paní náhle těžce onemocněla a všechny léčebné prostředky zůstávaly bez účinku, takže její smrt se zdála neodvratnou.

V té době byl povolán z Prahy mladý lékař jménem Vilém, jemuž se podařilo krásnou paní před jistou smrtí zachránit. Ona se uzdravovala, ale sám lékař onemocněl velkou láskou k ní a sotva se držel při životě.

Při jedné vhodné příležitosti se lékař ze své lásky paní vyznal. Do Prahy se vrátil s ujištěním, že paní jeho lásku opětuje. V Praze však nebyl dlouho, neboť obdržel zprávu, že Beneš, pán hradu, odešel na věčnost, a proto rychle pospíchal na Tolštejn. Paní ho vřele přivítala a společně prožili několik dní plných štěstí a lásky a určili si také den sňatku. V předvečer určeného dne se u budoucího ženicha objevil správce hradu a prosil ho, aby si směl vzít za manželku komornou hradní paní, kterou vroucně miluje. Vilém mu slíbil, že pro něho učiní, co bude možné. Jednou pak, když se spolu s paní po hradě procházeli, prosil za toho správce, ale ona ho odmítla se slovy: "Vymanila jsem tě z tvého poníženého postavení, ale nemáš právo míchat se do mých záležitostí!". Ta slova zapůsobila jako úder blesku. V tu chvíli poznal špatný charakter své paní. Rozhodl se raději odejít, než vést po jejím boku nešťastný život. Večer se šel ještě do zámecké kaple pomodlit, aby v sobě našel dost síly své rozhodnutí uskutečnit. Když poklekl na stupně oltáře, uviděl vedle sebe malý balíček. Překvapen jej zvedl, rozbalil a našel v něm úplné náčiní bradýře. Vilém to považoval za znamení shůry, poklekl ještě jednou a před oltářem slíbil, že se nevrátí do náruče své budoucí choti dříve, než by ji mohl od nebezpečí potupné smrti uchránit.

Vilém vzal balíček a vydal se na cestu. Sotva ušel pár mil, zastavil ho stařec sedící na hromádce u silnice, který ho prosil, aby ho ostříhal. Vilém rozbalil náčiní a ochotně vyhověl jeho prosbě. Nestačil se však divit, protože jakmile odstranil vousy, objevil se před jeho zraky krásný mládenec, který pravil: "Děkuji ti za tvoji dobrou vůli a jako odměna budiž ti dáno nadání každému starci, kterého ostříháš, vrátit jeho mládí". Po těch slovech zmizel a udivený Vilém pak pokračoval dál svou cestou.

Jeho nadání se ukázalo opravdu výjimečné a mnoho těch stařečků zbavil vousů a pod jeho náčiním získali zpět své mládí. Jeho kouzlo se stávalo stále známější, až se jeho věhlas rozšířil až do Polska, do starého sídelního města Krakova.

Starý král se o Vilémovi doslechl a dal jej povolat na svůj hrad. Nechal se oholit a také on se stal zase mladým. Jeho nadšení neznalo mezí. Požádal Viléma, aby vyslovil přání, že je předem splněno. Vilém si vyžádal jeden den na rozmyšlenou. Když lhůta uplynula, shledal, že nemůže mluvit, že oněměl a nemůže své přání vyslovit. Král nechal přivolat nejlepší lékaře a slíbil velkou odměnu tomu, kdo by Viléma uzdravil. Všechny pokusy však byly bez úspěchu, stav nemocného se nelepšil. Rozzlobený král zdvojnásobil odměnu, ale přísahal zároveň popravu pro každého, kdo nebude léčit úspěšně.

Od té doby se žádný lékař neobjevil, přijít o život nebyla příliš lákavá vyhlídka. Po dlouhé době se objevil neznámý stařec, který se nabídl, že nemocného vyléčí. Chtěl však zůstat s nemocným o samotě. Nejprve pojmenoval Viléma jeho jménem, aby ho přiměl k řeči, ale bezúspěšně. Unavený stařec nakonec strhl ze sebe falešné vousy a plášť. Před užaslým Vilémem se objevila Ludmila ve své kráse, ale ani teď Vilém nepromluvil a hleděl na ni, jako by ji neznal.

Ludmila se neocitla v Krakově náhodou. Po Vilémově odchodu zalitovala svého chování k němu a vydala se po jeho stopách, až se po obtížném a strastiplném putování dostala k němu. Při opětném shledání ho prosila, klekla k jeho nohám a zapřísahala ho, aby ji nenechal popravit, když jej neuzdraví. Vilém nedával ničím najevo, že by návštěvnici poznal. Znovu si tedy oblékla plášť, připevnila vousy a spěchala ke králi, kterému zkroušeně ohlásila, že léčení nebylo úspěšné. Král se rozhodl, že nechá neúspěšného lékaře popravit a také tak učinil. Nešťastná Ludmila se podvolila osudu a ve vězení napsala písemné rozloučení s Vilémem.

Následující ráno bylo určeno k vykonání popravy. Shromáždilo se velké množství lidí a také Vilém byl přítomen. Mlčky a smutně hleděl na popraviště. Konečně byl přiveden i neúspěšný lékař, byl vyveden na lešení, kde poklekl a položil svoji hlavu na popravčí špalek. Když se kat shýbl pro popravčí sekyru, zvolal Vilém silným hlasem: "Stůjte, tento lékař mě uzdravil!"

Ludmila byla zachráněna a Vilém splnil svoji přísahu - zachránit Ludmilu před potupnou smrtí. Polský král, kterého mezitím podrobně seznámili se svým příběhem, obdaroval je bohatě a oba se vrátili na Tolštejn, kde spolu šťastně po dlouhá léta žili.