O původu prostějovské žitné

Vyslal kdysi Lucifer jednoho z čertů na Hanou, aby tam lovil lidské duše.

Obcházel tedy pekelný posel hanácká města a vsi, ale nějak se mu nechtělo dílo dařit. Buď byli tehdy Hanáci tuze bohabojní, nebo byl ten čert trochu hloupý, nemohl nikde ani zavadit.

Konečně se naň přece usmálo štěstí. Padl v kterési vesnici u Prostějova na bohatou selku vdovu a ta se mu zapsala vlastní krví. Může prý si spánembohem vzíti její duši a odvléci ji do pekla, vydrží-li jí po celý rok dobře sloužit.

To si čert výskl! Již si myslil, že má vyhráno, jenže brzy bylo ouha a ouvej. Nenadál se hlupák hloupá, co všecko od něho taková selka může požadovat a jak s ním bude šeredně zacházet.

Poznal to hned prvního dne. Selka ho poslala na oračku. Činil se, seč byl, do večera byl hotov s úhorem, na kterém by se byl obyčejný oráč nalopotil kolik dní, leč nebyl pochválen. Brázdy byly selce tuze husté, orba mělká a kdesi cosi. Musil úhor příštího dne přeorat, ale opět nepochodil. Tentokrát byly brázdy zase příliš řídké a hluboké, až se dostala navrch mrtvina. Když měl štípat dříví, také se selce nemohl zavděčit. Buď byla polínka tuze hrubá, že se jí v peci oheň dusil, nebo zase drobná, že se jí žárem v troubě buchty připalovaly.

Ani řezanku jí nedovedl udělat podle chuti, dobytek taky nikdy dobře nepoklidil, koně špatně hřebelcoval, zkrátka všecko jí dělal špatně, takže ho stále hubovala a sekýrovala. A když by to všecko bylo jakž takž ušlo, honila ho selka z práce do práce, aby si nevěděl rady.

Čert se ošíval, prskal a nadával, ale všecko to konec konců snášel a trpěl, doufaje, že snad ten rok přece nějak přečká a dostane se nakonec selce na kobylku.

Jednou mu dala selka také práti prádlo. Panečku, to teprve poznal, co dokáže hospodyně, když se jí prádlo nevyvede. Nějak jí to všecko zpackal. Pomíchal jí bílé s barevným, špatně je namodřil a naškrobil a kdovíco jiného ještě neprovedl. Inu, to víte, čert a rozumět prádlu!

Selka činila, až se všecko třáslo, nakonec popadla ve vzteku valchu a mlátila milého čerta, uhoď, kam uhoď. A tu máš, jak ho s ní tak mlátila najednou prásk a valcha byla na několik kousků.

No, to selku teprve jak se patří rozžlučilo. Chmatla milého čerta, šup s ním přes necky a valchovala mu prádlo na hřbetě. Ale teď už toho měl čert taky právě dost. Vyskočil, odplivl si, hodil selce úpis pod nohy, zařičel vztekem, až se otřásl celý statek, a marš tentam! Jen po něm trochu smradu zůstalo... Kráčel potom čert smutně po silnici, až došel do Prostějova.

Tam si sedl v hospodě do kouta, dal si nalít na zlost piva a přemýšlel, co počít, aby se nevrátil do pekla s bžundou. Mudroval a mudroval, až mu žíly na spáncích nabíhaly, konečně připadl na to, učit lidi pálit kořalku. Nápad se mu zdál dobrý a tak se hned do toho pustil. Prvně naučil pálit Prostějovské režnou (žitnou).

A byl to věru nápad znamenitý! Od té doby, co se pálí na Hané žitná kořalka - nejproslulejší je právě prostějovská, tam dostali od čerta první a nejlepší recept - mají čerti s Hanáky lehkou práci, vlastně bez práce. Lidé ošemetnému a lákavému nápoji neodolají a v opilosti se hrnou do osidel pekelných sami.

Co je na pověsti O původu prostějovské žitné (Prostějov) (ne)pravdivého?

Historie výroby lihovin sahá v Prostějově až do 16. století, kdy 4.července roku 1518 bylo uděleno pánem Vilémem z Pernštejna právo vyráběti slad, vařiti pivo a páliti "kořalku" některým měšťanům prostějovským. Listina k tomuto právu se zachovala jako opis na pergamenu a je vevázána v pamětní knize města Prostějova.