Divoký lov

Kolem vesnice Lindavy nedaleko Nového Boru a Cvikova rozkládaly se před léty rozsáhlé lesy a nebezpečné bažiny a rašeliniště. V lesích byla hojnost zvěře, a tak tato místa bývala často svědkem panských honů.

Jednou si jakýsi šlechtic za časného jitra vyjel sám na lov. Nesl ho spolehlivý kůň a doprovázel pouze věrný pes. Projezdili celé okolí, hnědák projevoval už známky únavy, avšak na stopu zvěře nepřišli, ačkoli jindy v této končině nebylo třeba ji vyhledávat. Tolik kusů zde žilo.

Hladový a rozmrzelý šlechtic se již chtěl vrátit domů, když tu zahlédl na pokraji mlází statného dvanácteráka. Z lovce rázem únava spadla. Zasadil koni ostruhy a vydal se do hloubi lesa za jelenem, který jako stín míhal se mezi stromy. Vítr svištěl kolem uší, větve šlehaly lovce do tváře, ale ten, posedlý loveckou vášní, vnímal jen prchajícího jelena. Tu náhle les zřídnul a přes nevelkou planinku hnal vítr velké kapky deště, které zcela zaclonily jezdci výhled. Voda čvachtala koni pod kopyty a sítina a rákosí ovíjely mu nohy až pod kolena. Jelen zmizel.

Jako ze zlého snu probuzený, šlechtic zastavil trhnutím uzdy koně a spatřil, že se ocitl uprostřed nebezpečné bažiny. Na pokraji houští kňučel a plazil se pes, který se neodvažoval dále. Jezdec pobídl koně, aby se z bažiny vyprostil, ale jak se kůň vzepjal, zapadl rázem až po břicho. Nyní nastal zoufalý zápas o život. Boky koně se chvěly, ale zapadal stále hloub a hloub. Každým pohybem ho více svíralo smrtící objetí. Jezdec seskočil, aby koni ulehčil a sám sebe zachránil, ale rázem i on byl v bahně až nad kolena.

Koni vyčnívala ze slizkých chapadel studené smrti už jen hlava s šíleně vypoulenýma očima. Zoufale ržál a hlavu zvedal, ale propadal se stále víc, až bezedný močál se nad ním zavřel a jen vítr ševelil v ostřici a husté trávě. Jezdec šílený hrůzou se plazením pokoušel dostat z hrozného místa, ale také on v několika okamžicích následoval svého koně do hlubin. Zůstal jen pes na okraji bažiny, který s čumákem do výše zdviženým žalostně skučel a vyl. A vítr, který dál hrál svou pohřební píseň.

Když se pes k večeru sám domů vrátil, došli s ním lidé zpět k močálu, bidly bahnisko prohledávali, ale nic nenašli. Po několika dnech zanechali marného úsilí. Na strom na okraji bažiny zavěsili obraz na památku smutné události. Po čase byl močál vysušen a dnes těmi místy vede silnice ze Sloupu do Lindavy.

Vypráví se také, že o půlnoci za větrných a bouřlivých nocí projíždí zde jezdec na vysokém hnědáku a mizí vždy nedaleko stromu s obrazem na místě, kde kdysi zapadl. Pod stromem prý se potkává s věrným psem, který viděl smrt svého pána a nemohl mu pomoci. Hlídá proto alespoň jeho bezedný hrob.