Kocouří spřežení pana Krčína u Rožmberka

Pověst vypráví, že Krčín začal stavbu Rožmberka modlitbou a stavbou šibenic. Na stavbě muselo robotovat na osm set lidí a regent vládl stavbě velmi tvrdě. Prý choval černé kocoury, veliké jako menší tele, neboť je krmil šiškami z krvavého masa. Sám dohlížel, zda je zámek zpevněný svěcenou vodou pevně uzavřen. Ti černí kocouři byli ďáblové – služebníci pana Krčína.

Jednou o filipojakubské noci vypustil sloužící kocoury, kteří řádili na třeboňském náměstí. Až posvěceným křížem je Krčín zahnal zpátky do sklípku. Kocouři sloužili Krčínovi i po smrti, baštýři se prý s nimi často za bouřlivých nocí setkávali. Když se ozvalo mezi poryvy větru kvílení a kňučení, divoké mňoukání a prskání, křik a práskání biče – to Krčín objížděl se svým prapodivným spřežením rybník Rožmberk. Objeví se na silnici mezi Káňovem a Rožmberkem, je oděn do černého hábitu a zelenýma svítivýma očima slídí vůkol. Když se Krčín mihne kolem Káňova, kde stávaly jeho šibenice, a rozhlédne se, jako by si prohlížel zetlelé viselce či vybělené kostry houpající se ve větru. Poté vjede na mohutnou hráz, uhání mezi duby. Tu se otěží chytají výři, co nad Krčínem krouží a houkáním kocoury pobízejí. Krčín se schoulí v dvojkolce a žalostně hořekuje, jakých křivd se při stavbě rybníka dopustil. Do povyku kocourů, úpění Krčína a skučení větru zaduní znenadání hrom. Blesk roztrhne dub na hrázi a Krčín i s tím pekelným spřežením se propadne do země.

Při nejbližší bouřlivé noci však jeho projížďka začíná nanovo. Touží nalézt klid a pokoj po smrti, leč nikdy se tak nestane a Jakub Krčín z Jelčan bude takto jezdit kolem svého největšího díla navěky.