O boubínském loupežníku Janečkovi

Mezi boubínskými loupežníky na české straně Šumavy dosáhl největší proslulosti Janeček, působící se svými tovaryši od Volyně přes Vimperk až k Prachaticím. Jeho navštívení se báli na mlýnských samotách i v panských dvorech a zámcích. Užíval různé převlečení, jednou jako bohatý statkář, jindy jako obchodník dřívím a zase jako handlíř s dobytkem.

Žádný z hostů ve venkovské hospodě netušil, koho má právě před sebou. V Šumavských Hošticích si zasedl ke kartám dokonce s četnickým strážmistrem. Ten nedbal staré karbanické zkušenosti, že první vyhrání z kapsy vyhání, a pustil se s neznámým do hry, zpočátku vyhrávaje, až najednou - jak se to stalo? - neměl už ani pětník. Šel za hostinským pro půjčku do další hry, ale při návratu do šenkovny nalezl jen popsaný hnědý papír z tabákového obalu. Když jej zvedl, mohl si přečíst toto sdělení: „Obehrál vás Janeček.“ Byla to jistě opovážlivost, při jejímž zjištění nebylo četníkovi nijak dobře. Když Janeček vyloupil bohumilický zámek, nastala po něm ze strany mužů, majících na starosti ochranu majetku a veřejný pořádek, hotová honba. Kruh pronásledovatelů se úžil, druhové ho jeden po druhém opouštěli, až zůstal jediný z nich, jménem Aleš. Měl však úmysly zcela zištné, chtěje se dozvědět o Janečkových skrýších s naloupenými poklady. Janeček mlčel jako dub. Konečně byl v jedné vimperské hospodě poznán a zrazen za peníze četníkům. Vešli v přestrojení do šenku, na smluvené znamení společně Janečka přepadli, přemohli a svázali. Zradou zaskočený loupežník, který bohatým bral a chudým dával, byl naložen na vůz a odvezen do Plzně k hrdelnímu soudu. Tam byl odsouzen k ztrátě hrdla na šibenici. Mezi zvědavci stál i Aleš a čekal ještě s jedním krajanem na Janečkův rozsudek, stále si vyčítaje svůj neúspěch při vyzvídání o loupežníkových skrýších.

Když byl Janeček odveden na lešení, kde stál už připraven kat se svými holomky, zavolal od šibenice do zástupu zvědavců: “Kdo jste z mého kraje pod Boubínem?“ Odpovědělo mu jediné Alšovo slovo: „Já.“ „Když jsi mým krajanem, promluvil dále Janeček, splň moje poslední přání. Dojdi do Žárovny a tam se ptej na kopec, kde se podnes říká Na zabitém. Na tom kopci je černá hlína od krve, kterou tam země nasákla po veliké bitvě v dávných dobách. Tam stojí kamenný kříž, od něho pět sáhů severně je v zemi zakopaná dubová truhla s mými podklady. Díl si z nich ponech a ostatek rozdej chudým. Všem jim vyřiď pozdrav od Janečka…“

Bubny zavířily, kat trhl oprátkou a loupežníkovo bezduché tělo se zahoupalo na trojhranu šibenice. Páni dobře slyšeli Janečkův odkaz a vyslechli jej pozorně až do konce, ale ani zdaleka jej nemínili přenechat šumavským chudým. Sebrali Janečkovo krajana, naložili jej i s komisí na vůz a poslali k Žárovně vyhledat poklad. Po dvoudenní cestě dospěli k určenému kříži, odměřili pět sáhů k severu a začali netrpělivě kopat. Kopali v černé hlíně, která už při prvním kopnutí byla nějak podezřele sypká, kopali, až pod krumpáčem temně zadunělo provlhlé dřevo dubové truhly. S horečnatým spěchem otevřeli víko, ale kromě tmoucí tmy nenalezli tam ničeho nic. Aleš byl rychlejší. Nelitoval tří koní, které ztrhal cestou, jen aby předjel pány. Dojel na místo dřív, vybral poklady a splnil poslední přání Janečkovo.

Vyprávění končí loupežníkovým obrácením k poklidnému a pracovitému životu. Za svůj díl z pokladu si koupil u Prachatic statek a stal se z něho zámožný a rozšafný hospodář. Až po jeho smrti prozradila náhoda loupežnickou část jeho minulosti i účastenství v Janečkových loupežných výpravách.