Paniháj

Mezi Zborovicemi a Zdislavicemi je kopeček s kapličkou sv. Anny. Za starých časů tu rostl pěkný hájek s mohutnými stromy. Bylo to za feudalismu, kdy většina půdy a téměř všechny lesy patřívaly šlechtě.

Háj u Zborovic byl oblíbeným místem hradní paní ze Zdislavic. Jezdívala sem na procházky v kočáře se svou matkou a po matčině smrti se svými dětmi. Háj jí byl velice milý, vždy se tu cítila šťastna. Až do jisté doby.

Na tvrzi ve Zborovicích se usadil nový šlechtic. Až se obeznámil s okolím, vyvolil si také za místo svých procházek a projížděk háj nad Troubkami. Často se tu setkával s paní ze Zdislavic, ale protože neměl dobrou povahu, byl velice sobecký, neměl z těchto setkání radost, naopak, přemýšlel, jak by paní ze Zdislavic její projížďky znepříjemnil a časem znemožnil. Jednou poručil zatáhnout cestu skáceným stromem, jindy dal cestu pod nějakou záminkou rozkopat, naváděl své čeledíny, aby paní vystrašili. Své špatné kousky prováděl tak dlouho, až sem paní ze Zdislavic opravdu přestala jezdit. Lakotný šlechtic měl radost, ale usiloval dál, aby se stal háj jeho majetkem.

Paní ze Zdislavic mluvívala s lítostí a steskem o milém lesíčku, často vzpomínala na pěkné projížďky, mrzela ji lidská zloba. A tu její věrní, kterým jí bylo líto, aby se jí zavděčili, volávali po háji z tajných úkrytů na zlého šlechtice: Vrať paní háj! Vrať paní háj! A ozvěna z lesa slabě odpovídala: Paní háj!

Paní ze Zdislavic se dovolávala svého práva u soudu, a když nepochodila, vyzvala svého zlého souseda do roka a do dne na boží soud. Sama prý se ještě po smrti zjevovala vždy v pravé poledne černě oděná v háji a volala: Vrať paní háj! Vrať paní háj! A ozvěna zase slabě odpovídala: Paní háj!

Zpráva o výzvě na boží soud se rozšířila po všech okolních vesnicích. Lidé napjatě očekávali, co se stane. Také zlý šlechtic o výzvě věděl, ale předstíral, že si z toho nic nedělá. Tak uplynul rok. Pán poručil zapřáhnout, že pojede do háje. Obloha byla zamračená, počasí rozbouřené, ale on nedbal. Možná chtěl ujet vnitřnímu neklidu. Sotva vyjeli ze vrat, ztratil náruční kůň podkovu a kulhal. Kočí se ohlížel rozpačitě po pánovi. Ten poručil: Přepřáhnout! A už se hnal kočár s pánem k háji. Sotva vyjeli na lesní alej, zvedlo se divoké povětří. Po obloze se křižovali blesky, hřmění neustávalo. Vtom prásk! zasáhl blesk blízkou borovici a srazil mohutnou větev. Koně se plašili, kočí do nich práskal, snažil se ujet a divil se, že nedává pán příkaz k návratu. Ohlédl se na něho a viděl, že mu stéká po spánku krev. Kočí uháněl domů. Jaké nastalo v zámku zděšení, když zjistili, že pán nežije. Borová větev mu prorazila lebku. A lidé si šeptali: Boží soud!

Pána pochovali, ale jeho vina nebyla odčiněna, proto neměl ani po smrti pokoje. Jednou se zdrželi někteří zborovští sousedé déle na besedě v hostinci u Roubalů. Vycházeli, právě když byla půlnoc. Najednou se jim zdá, že slyší z dálky dusot koní a rachot kočáru. Nežli se nadáli, přehnal se vedle nich po cestě černý kočár a v něm – tak se jim to aspoň zdálo - zlý šlechtic. Divoká jízda prý se opakovala noc co noc – alespoň lidé si tak vyprávěli, avšak dívat se neměli odvahy.

Až jednou byla v hostinci opět delší beseda, která se protáhla až do půlnoci. Zúčastnil se jí také mladý řezník ze Slížan. Zborovští přemlouvali řezníka, aby zůstal u některého z nich na noc, ale on byl furiant a snad také alkohol mu dodával kuráže a zbavoval ho zdravého rozumu. Že on se nebojí nikoho a ničeho, a pojede - li černý kočár, že se s ním sveze. Sousedé doprovodili řezníka za městečko, ale vtom všichni ztrnuli: ozvalo se hrčení kočáru, dusot koňských kopyt a už se žene černý kočár s tajemným vozkou. Najednou zarazil a ozval se hlas: Smělče, přisedni! Řezník jako v mátohách nastoupil do kočáru a divoká jízda pokračovala směrem ke Slížanům. Ten kočár opět zarazil, ozval se rozkaz: Vysedni! Řezník se vypotácel, ale padl k zemi a tak ho tam lidé ráno našli málo živého. Nebylo mu pomoci, zemřel.

Tajemný kočár zmizel, zmizela také nešťastná paní, ustalo strašidelné volání: Vrať paní háj! Zůstal jen zvláštní název místa u kapličky nad Zborovicemi: Paniháj!