Novodobé příběhy z Mnichovska

Stejně jako starým historickým pověstem naslouchají lidé rádi i novějším příběhům a skazkám. Takových je v kraji nepočítaně a jako příklad uvádíme několik takových z Mnichovska.

1. U sládka v Mnichově, u starého Christla, pracovala děvečka, která ze všeho nejraději dlouho vyspávala a přitom měla hluboký spánek. Dalo to námahu přivést ji ráno do bdělého stavu. Chlapci v Mnichově to věděli a domluvili se, že jí něco vyvedou.

Jednoho ráno se vplížili do její komory, potichu zvedli postel a vynesli děvečku i s postelí doprostřed obecního rybníka, který byl ovšem mělký. Děvečka jako obvykle spala tvrdě a nic netušila. Chlapci se pak postavili na břeh a jeden začal troubit na trumpetu obvyklý signál "Hoří!" - Děvečka se probudila, vyskočila rozespalá z postele a k velkému obveselení celé obce skočila v noční košili rovnou do rybníka.

2. V Mnichově chodíval v noci ponocný (až do roku 1930) s tradiční lucernou, halapartnou a s hornou a strážil noční klid a pokojný spánek Mnichovských. Byl povinen troubit každou hodinu od 11 večer do 2 hodin ráno. Adolf Burhhardt, jak se ponocný jmenoval, bral troubení s největší vážností a odpovědností. Ale noc bývala dlouhá a aby si ji zkrátil, a hlavně aby si dodal odvahy v noční osamělosti, občas se na pochůzce zastavil a zhluboka si loknul ze své "šnapsflašky". Kluci, to se rozumí, přemýšleli, co by mu provedli. Věděli, že půlnoční hodinu troubívá u městské váhy, což bylo malé stavení a kolem stály vysoké stromy s hustými korunami, které chlapci rádi prolézali. V nich se jedné noci ukryli.

Ponocný Ádl zatroubil dvanáctou, a poněvadž měl jako vždy upito, za každým tónem musel udělat přestávku a řádně se nadechnout. Toho využili kluci a v každé přestávce mezi jeho dvěma tóny, zatroubili na hornu z koruny stromy stejný tón. Městečkem se tentokráte ozvalo ne dvanáct, ale 24 tónů, aniž to Adl zpozoroval. Avšak přísný pan ředitel v naproti stojící škole v posteli poctivě počítal, kolikrát vlastně Adl troubí, vyskočil rozzuřen z postele, otevřel okno a volá: "Prosím jich, pan Burkhard, neumějí počítat do dvanácti, že troubějí dvacetčtyřikrát??" - Ale ponocný naprosto přesvědčivým hlasem odpověděl: "Pán ředitel, to přece byla ozvěna!"

3. Do nedalekého Raušenbachu (Sítiny) chodíval z Mnichova zámožný majitel brusírny serpentinitu, pan Übel. Byl bohatý a mohl si dovolit různé legrace. Tak jednou přišel, že by potřeboval k medicínským výzkumům větší množství slepičího trusu. Vesničané se nabídli, že budou sbírat slepičí hovínka, aby přišel, až toho bude víc. Pan Übel slíbil, že je odkoupí. Přišel pak za několik dnů a u prvního sedláka, kde se zastavil, odkoupil slepičí trus za skvělou cenu. a zase odešel.

Sedlák nelenil, chodil po vsi a chlubil se, jaký báječný obchod s hovínky udělal. Nastalo horlivé sbírání slepičího trusu. Nikdo nechtěl přijít o výdělek. Když pak Übel přišel za nějaký čas do Raušenbachu, nabídka hovínek byla obrovská. Všichni předkládali výsledky svého sbírání a pak Übel kriticky prohlížel a prohrabával nabízené zboží - slepičí trus. Nakonec se zastavil a zkroušeně povídá: "S obchodu bohužel sejde. Vidím totiž, že je mezi trusem i trus kohoutí!" Odporoučel se a nechal Raušenbašské i s jejich hromadami prvotřídního trusu a se vztekem, že se dali takto napálit.

4. Jednou na jaře přišel do Raušenbachu Franz Stadler z Mnichova a zašel do Dolfiho hospody. Starý Dolfi právě odstraňoval ze střechy staré šindele a pokrýval střechu novými. Stadler volá: "Dolfi, co děláte se starými šindelemi?" - "Co bych s nimi dělal? Pálím je. Ty přece nikdo nekoupí!" Ale Stadler nesouhlasil: "Tohle neříkejte, Dolfi! Zrovna dneska jsem potkal v hospodě u Funka v Mnichově muže, který prochází obcí a skupuje staré šindele. Tvrdí, že je to nejlepší dřevo na výrobu houslí!"

Dolfi se zarazil a Stadler mu radil, aby nemeškal, běžel do Mnichova, že by tam mohl ještě obchodníka chytit. Dolfí se rozmýšlel. Takový dobrý obchod je škoda pustit. Slezl ze žebříku, spakoval do ruksaku pár starých šindelů, ale vybral ty nejzachovalejší. A horem pádem spěchal přes louky do Mnichova za nákupčím. Franz Stadler vypil svoje pivo, skočil na kozlík povozu, práskl do koní a kvapem ujížděl do Mnichova, aby tam byl dříve než Dolfi. Vběhl do Funkovy hospody a domluvil se s lidmi, jak pokračovat v "napalování" Dolfiho.

Krátce nato vpadl Dolfi do hospody - to už byl Stadler zase pryč - a ptal se po nákupčím. Lidé mu odpověděli, že nákupčí už odešel před necelou hodinkou a vydal se směrem na Bečov. Prý říkal, že se chce poptat po starých šindelích v nádražní hospodě v Bečově. Kupuje prý to na housle! Dolfi něco procedil mezi zuby, ale protože větřil dobrý obchod, vydal se pěšky do Bečova, povzbuzován Mnichovskými chytráky, že by mohl snad při rychlé chůzi nákupčího dohonit ještě po cestě.

V Bečově ovšem Dolfi marně pátral po nákupčím šindelí, než mu došlo, že zase jednou sedl na lep známým žertíkům pana Stadlera. Co pak pronášel cestou domů na jeho adresu, nelze citovat.