O krutém faraři Holotovi

O Holotovi poddaný lid říkal, že je rodem z pekla. Byl to hrozný tyran. Šel z něj strach už na pohled. Proto každý hleděl, aby mu šel z cesty a nebyl od něho bit. Vždyť po takovém holotovském nářezu se někdy ubožáci léčili i čtrnáct dní. Holota denně objížděl svěřená pole. Sám dohlížel a určoval tempo práce. Když se mu něco nezdálo, a to se stávalo denně, lidé trnuli obavou, co zas bude. Už nejednou se stalo, že některého z nich ubil k smrti. Jednoho podzimního dne, při kopání strnisk, se na poli znenadání objevil Holota. Přijel na koni, provázen dvěma vlčáky. Lilo jako z konve, lidé byli promoklí na kůži a zuby jim zimou jen drkotaly. Mezi nimi byl i jeden nemocný stařec, který očividně nestačil držet pracovní tempo s ostatními. Už několikrát mu motyka vypadla z ruky, v očích se mu tmělo a tělo vypovídalo poslušnost. Lidem bylo nemocného starce líto, pomohli mu kde mohli, ale před Holotou se neodvážili. Ten když viděl, že stařec zůstává daleko za ostatními, křikl na psy, švihl koně a hnal se přímo na starce. Užuž u něj chtěl být a popustit uzdu své vzteklině a hněvu. Byl zlostí tak zaslepený, že ani Bezdynko neobjel a hnal se na starce přímo přes mokřinu. Ale hojný, několikadenní déšť učinil z bažiny bezedné bláto. Ještě nebyl uprostřed a už cítil jak se kůň pod ním propadá do bahna. Marně sebou kůň házel a hledal pevnou zem pod nohama. Holoty se zmocnila panika a hrůza – uvědomil si svou smrt. Vyděšeně volal o pomoc. Sliboval za záchranu zlato a uvolnění z roboty. Dva chlapi skočili, že mu pomohou, ale sotva se ocitli na pokraji bažiny, hned se propadli do bláta až po pás a sami měli co dělat, aby se dostali na pevnou zem. Zatím se Holota nořil víc a víc do bahna, křičel, žebral o pomoc, ale ta nepřicházela. Nakonec křik ustal. Holotu pohltili bahno. Zůstala po něm jen černá skvrna na bahenní hladině. Označovala hrob pekelníka, jeho koně a dvou psů. Lidé na poli si oddechli, potom poslali do dvora posla, aby oznámil, co se přihodilo. Ozval se nemocný stařec. Řekl lidem, že to byl jistě trest za zločiny, které Holota beztrestně napáchal na poddaných. Však si je musel Holota odpykávat i po smrti. V noci ho lidé často vídali, jak objíždí pole na ohnivém koni, provázen dvěma ohnivými psy. Někdy se vznášel i v povětří. Tehdy z něj šla největší hrůza a lidé se rychle schovávali, kde mohli. Báli se i po smrti. Jde-li pocestný kolem Lazů, přijde k lesu, kterému se podle tradice říká Holotovec. Od dob roboty na panském už uplynulo hodně vody, ale do dnes stařenky z Lazů, Šumbarku i Petřvaldu, vyprávějí pověst o Holotovi, který kdysi trápil poddaný lid.

Pověreční lidé vidí až dosud Holotu, an v podvečer na koni jezdí, doprovázen velkým, černým psem. Zjevení toto vídají zvláště večer před sv. Janem Křestitelem, a tenkráte prý mu plamen více vyšlehuje, nežli kdy jindy.