O pohoštění na Supím hradě

V první verzi pověsti se píše o Bohosudovském purkrabím. Jednoho dne cestoval od svého známého ze Saska. Cestoval pozdě v noci. Když se i se svým koněm blížil k Supímu hradu, jeho kůň začal být znepokojený. Purkrabí vzhlédl očima směrem ke zříceninám hradu.

Místo trosek ale uviděl bohatý a ozářený hrad. Než se stačil vzpamatovat, objevil se před ním muž. „Jestli jsi pravým rytířem, prosím tě, pojeď se mnou na hrad. Můj pán tě očekává. Starý rytíř čeká již velmi dlouho, dej Bůh, aby jeho čekání bylo skončeno.“

Muž dovedl purkrabího k bráně hradu. Dál šel purkrabí sám. Prošel několika místnostmi. Až došel do sedmé, kde u stolu seděli dva starci. Jeden byl oblečen do rudého pláště a ten druhý měl bílý plášť s krvavou skvrnou na prsou. Starci ho usadili do křesla a nalili mu výborné víno. Když chtěl purkrabí odejít, zvedl se a prohlásil: „Děkuji vám, vzácní pánové, vaše pohoštění mi přišlo vhod. Budete-li mít cestu do Bohosudova, račte přijít, rád vám ho oplatím“

Muži nešťastně povzdechli, purkrabí se dal na útěk. Hrad potemněl a z oken vyletěli dva černí supi. Venku sotva našel svého koně. Mužíček na něj čekal a ptal se ho, jaké bylo pohoštění. Purkrabí sice starcům poděkoval, ale ti toužebně čekali na jiná slova: „zaplať Pánbůh“. To jim purkrabí neřekl a tak musí čekat dalších sto let na svoje možné vykoupení. Když se muž vydal směrem k Bohosudovu, otočil se a místo hradu viděl zase jen zříceniny.

Druhá verze pověsti je podobná jako předchozí. Liší se jen v pár věcech. Vystupuje zde skupina pašeráků, která utíká lesem před celníky.

Jeden z pašeráků se blížil ke zříceninám hradu Kyšperk. Doufal, že najde místo k úkrytu. Najednou se před ním objevil velkolepý, osvětlený hrad. U brány stál muž a zval jej dál. Když pašerák vstoupil do hradu, čekala ho krásná podívaná na stůl plný pohoštění. V místnosti se objevil jeden stařeček – oproti předchozí pověsti, kde byli dva. Pobídl pašeráka ke stolu. Ten mu za jeho pohoštění poděkoval slovy „Tisíceré díky za dobré hrozny“

Ale ani v této pověsti to nebylo to, co chtěl stařík slyšet. Když pašerák vyšel ven, ptal se ho muž u brány, jaká byla hostina. Když mu pašerák vše vylíčil, klíčník posmutněl: „Víš, poutníče, my patříme k prokletému rodu, který zde kdysi sídlil. Za své nepěkné chování a jednání s lidmi jsme byli potrestáni. Jen jednou za sto let nám je dopřáno, abychom se vrátili zpět. Čekáme na toho člověka, kterého pohostíme a on vysloví spásná slova „zaplať Pánbůh“, teprve pak bude naše prokletí skončené.“

Po těchto slovech zazněl hrom a objevily se blesky. Najednou byla kolem pašeráka znovu černá noc a osvětlený hrad byl pryč. Nad troskami Supího hradu kroužili dva supi.