O obraze svatého Prokopa

Nebyl v Sázavě vždy jen klid, pokoj a mír. Tak jako v přírodě náhle uprostřed čistého, slunného dne přicházejí s černými mraky zlé bouře, i tady často řádila zlá pohroma. Kolikrát zuřil v dřevěných chaloupkách městečka požár a lidé podléhali různým nemocem. A jako by to nestačilo, krajem se kolikrát přehnali cizí žoldáci a zpustošili ho hůř než pověstné kobylky. Klášter pustl. Z velikého počtu bratří jich zbylo jen několik a ti zápolili s hladem a nouzí, sotva holý život uhájili. Na Sázavu dolehly tuze těžké zkoušky, ale lidé zůstávali víře věrní a stále, i v nejtěžších dobách, sem přicházeli poutníci. Nebyly to ovšem tak jako dříve velké, bohaté průvody s korouhvemi cechů, s nebesy nesenými nad knězem a s nekonečnými řadami zpívajících poutníků. Přicházeli jednotlivci nebo malé skupinky, na sobě chatrné šaty a rozedrané boty a v ranečcích nesli obvykle trochu sušených křížal. Ti bohatší měli skývu suchého černého chleba. Do mouky se totiž přidávala mletá kůra borovic, neboť v Čechách se už skoro třicet let válčilo a s tím ruku v ruce šly krajem hlad a bída. Mnoho lidí zemřelo ve válce nebo na mor a jiné nemoci. Přesto však ti, kteří přežili, stále měli v srdci jiskřičku naděje, že se nad nimi Bůh smiluje. Kolem svátku sv. Václava šla po břehu řeky od Talmberka malá skupina lidí.

Žena s hlavou zavinutou tmavou plachetkou, dva muži v krátkých, soukenných, už značně obnošených kabátcích a asi desetiletý chlapec. Nelišili se od ostatních, kteří tu chodili, snad jen chlapec – měl nejistou chůzi a ženy se držel za ruku. Od narození špatně viděl, předměty rozeznával jen stěží a v hrubých obrysech na vzdálenost dva až tři kroky. Dál pro něj svět neexistoval, jen mléčně bílá stěna. „Ještě dojdeme za ohyb řeky a tam už bude vidět svatý Prokop,“ pravil starší ze dvou mužů. Po těch slovech únava několikadenní cesty ze všech spadla. Pocházeli z malé vesničky až kdesi od moravských hranic. Doufali, že do Sázavy dojdou k večeru předchozího dne, odpoledne je ale zastihl pořádný liják a se snášejícím se šerem rádi přijali nocleh a chudé pohostinství v malé chaloupce v Ratajích Hrazených (pozn. aut.: dřívější název Ratají nad Sázavou). Byli rádi, že mohli svléknout promoklý oděv, usušit se u ohně a odpočinout si. Rodina hospodáře je pozvala k chudé večeři – na stole byla velká mísa zelné polévky s trochou sušených hub. Zbytek dojedli ráno k snídani, jen nevidomý chlapec s hospodářovými dětmi dostali ještě trochu kozího mléka. Hospodyni, matce několika čilých, zdravých dětí, bylo malého chudáka zvlášť líto. Podstrčila mu do mošničky alespoň kus tvrdého kozího tvarůžku. „Za přijetí, nocleh a jídlo můžeme dát, hospodáři, jen ,Zaplať Pán Bůh‘,“ se smutkem v hlase řekl jeden ze dvou mužů, doprovázejících matku s chlapcem. „I to má cenu! Nám Pán Bůh platí zdravím nás všech a venkovský člověk má teď míň grošů než had blech!“ odvětil hospodář a pohladil tvrdou, mozolnatou rukou slepého chlapce po hlavě. „Já se za vás za všechny pomodlím u svatého Prokopa!“ slíbil chlapec jasným hláskem. „Matko, pojďte už!“

Přiblížili se k Sázavě. Starší z mužů, který zde byl před dvěma roky, vyprávěl, jak je chrám poškozený a chudý. Kněz prý při mši svaté víno v krev Páně proměňuje jen v prostém cínovém kalichu a všichni poutníci vzpomínají na časy před válkami, kdy sázavský klášter byl jedním z nejbohatších nejen v Čechách. Bylo prý zde dvanáct soch svatých apoštolů v životní velikosti, jedenáct z čistého stříbra, pouze socha Jidáše byla z olova. „Jestlipak víš, Prokůpku, proč právě z olova?“ tázal se muž slepého chlapce. „Stříbro má zvuk lepší než jiné kovy, zato olovo je kov neštěstí, tmavé jako mraky, s hluchým tónem, takovým, jaké mělo i Jidášovo srdce.“ „Dobře mluvíš, chlapče! Pán Bůh ti špatný zrak vynahradil dobrým rozumem,“ pochválila jej matka. „A socha Krista Pána uprostřed apoštolů,“ pokračoval muž, „byla celá z nejlepšího, třikrát prubovaného zlata. Ještě můj dědek všechnu tu nádheru na vlastní oči viděl a často nám dětem všechnu tu krásu popisoval. Říkal, že západní stranou nedaleko Sázavy mnoho stříbra na holé zemi leželo. Oráči při práci vždy házeli kameny na dvě hromady. Lehký, jalový kámen na jednu, těžký, plný stříbrných žilek, na druhou. Za pouhý jeden rok prý sebrali tolik stříbra, že ho bylo na jedenáct soch!“ „To můj pradědek,“ vmísil se do rozhovoru druhý muž, „nám dětem zase říkával, že v sázavském pokladu je kromě těch soch tolik stříbrných prutů, že každý Čech by mohl dostat kopu stříbrňáků a ještě by prý zbylo.“ „Kde je ten poklad teď?“ zeptal se chlapec. „To, milý chlapče, nikdo neví! Ještě před těmi válkami se zjevil tehdejšímu opatovi sám svatý Prokop a nakázal, aby opat se třemi bratry vše dopravili do úkrytu. Nosili to moc dlouho, opravdu mnoho dní. Ti tři mniši i opat už jsou dávno na pravdě Boží. Poklad uschovali tak dobře, že se ho nepovolaná ruka nikdy ani nedotkne. Jedině prý tehdy, až někdo o pouti před sázavským kostelem najde velký zlatý peníz a odevzdá ho v sakristii.

Pak se tři roky při každé mši svaté kněz zeptá, kdo ten zlatý peníz ztratil, ať se přihlásí. Nikdo si ale nebude chtít přivlastnit cizí majetek.“ „A jak to s pokladem dopadne?“ ptal se napjatě chlapec. „Potom sám svatý Prokop malému děcku poklad a cestu k němu ukáže a pak bude dostavěn sázavský chrám a mniši budou číst mše každý den stejně jako při jeho založení jen slovanským jazykem, kterému rozumějí.“ Muž domluvil a zatvářil se ještě vážněji. „Pamatuj, chlapče, naše země je bohatá. Kdybys šel kraj světa, lepší a krásnější nenajdeš! Snad proto ji cizinci tak tupí a hubí a mnozí Češi jim v tom bohužel za jidášskou mzdu ještě pomáhají.“ V nastalém tichu si všichni ukládali do paměti, co právě vyslechli. Muž se rozhlédl kolem sebe a ukázal rukou: „Vidíte na druhé straně řeky to návrší, jak se tam bělá skála? To místo se nyní jmenuje Bílý kámen. Nebylo tomu tak vždycky. Dříve také nebylo bílé, ale černé jako uhel. Prý tam kdysi, ještě než sem přišel svatý Prokop, čerti svatby slavili. Čerti mají rádi černou barvu, bílé barvy nevinnosti se bojí…“. „Jako kříže,“ nevydržel to chlapec a skočil muži do řeči, i když věděl, že se to nemá dělat. Muž se rozesmál. „Trefné přirovnání,“ pochválil chlapce a poplácal ho po rameni. „Když svatý Prokop cítil, že se s tímhle světem rozžehná,“ pokračoval, „bál se, aby ten jeho čert mnichům příliš neškodil. Zaklel ho tedy na tu černou skálu s tím, že dřív ji nesmí opustit, dokud celou skálu neobarví na bílo! A nejen na povrchu, ale i zevnitř. Jenže na ďábla si nepřišel. Přivedl si pomocníky a netrvalo dlouho, skála zbělela. Čert byl volný a mnichy strašil dál.“

To už procházeli úzkou uličkou mezi prvními domky Sázavy. Vysoko nad korunami stromů přečnívala nedostavěná věž, ale klášter, vysokou zdí ohrazený, byl ukryt v zeleni stromů. Matka se otočila k synkovi: „Jednou, až Pán Bůh dá, sem přijedeme na pouť, Prokůpku!“ Chlapec neodpověděl, široce rozevřenýma očima se snažil zachytit alespoň něco z dlouho slibované a vytoužené Sázavy. Nejasně rozeznával temno zdí, kalné světlo zamračené oblohy. Jeho svět se skládal spíše z pocitů a zvuků než z obrazů. V poškozeném chrámu panovalo ticho. Před velikým obrazem svatého Prokopa hořelo malé světélko, maličké jako plamínek věčné lampy před oltářem. Matka dovedla chlapce k obrazu a všichni poklekli. Hoch rozeznával pouze velkou tmavou plochu na zdi, zasazenou do lesklého rámu. Začal se polohlasně modlit: „Svatý Prokope, patrone můj a všech věrných Čechů, ty vidíš bídu celé naší země, přimluv se za nás u Pána Boha, ať z nás sejme svou trestající ruku! Neprosím za sebe, Ty to víš. Pomoz všem dobrým lidem, ať se proslaví tvé jméno, amen!“

Najednou se mlha před chlapcovýma očima jako by trhala, řídla; jasně před sebou uviděl postavu mnicha s berlou a mitrou na hlavě, oči jako ve spánku zavřené se otevřely, mnich se na chlapce vlídně podíval, usmál se a pokýval hlavou. Jeho postava se pozvolna měnila ve velký obraz čistých, zářivých barev. A ten zůstal před žádostivýma očima chlapce stále ostrý a jasný. Hoch ani neslyšel rozčilený šepot svých průvodců: „Ať mě Pán Bůh za pýchu netrestá, svatý Prokop na obraze otevřel oči a usmál se na mě!“ „Já to také viděl, díval se ale na mne!“ Matku upoutalo podivné chlapcovo chování. Polohlasně si opakoval: „Milý, milý svatý náš opate!“ V pokleku se sklonil až k zemi, nahlas se rozplakal a ztěžka ze sebe vyrazil: „Maminko, já vidím! Svatý Prokop mi dal tu milost, že vidím! Tebe, obraz, strýčka… A tady leze maličký brouček po zemi – určitě sem jde na pouť až z lesa!“ Chlapec i matka pláčou, jsou to ale slzy štěstí, které bolest odplavují a zalévají radost, aby víc a víc rostla. Zpráva o tom, že svatý Prokop na obraze otevřel oči, se roznesla jako na křídlech větrů po celé české zemi. Mnozí poutníci ji potvrdili, mnozí pokorně takový zážitek sami v srdci chovali, jen se báli říct sousedům, že i oni viděli totéž, aby se lidé nedomnívali, že z pýchy lžou. Pýcha je jedním z nejtěžších hříchů, Bože, nedopusť, aby si nás našla. Lidé doufali, že už brzy bude líp, že sám svatý Prokop dal znamení! A skutečně, v krátké době cizí vojska odtáhla a Čechy si po třiceti letech vojen oddychly. Co mám ještě vypravovat? Jak Prokůpek šel domů, v lese obdivoval muchomůrky, na stráni plašil ještěrky a trhal červené šípky?

Že jeho matka celou zpáteční cestu viděla jen nejasně přes závoj šťastných slz? Nebo že ti dva každým rokem chodili do Sázavy svatému Prokopovi děkovat? To si už jistě sami domyslíte.