O šípkové růži ze židovskéhu hřbitova

Před mnoha staletími žil v ASJVĚ, prastarém úsovském židovském ghettu, silný židovský mládenec jménem Izrael. Miloval velmi krásnou mladou dívku – jmenovala se Erdl. A Erde – znamená Země. Scházeli se tajně na hřbitově, líbali se, měli se vroucně rádi. Oba byli velmi chudí a nemohli pomýšlet na sňatek. Izrael nechtěl být handllřem jako jiní Židé. Chtěl se stát rolníkem jako ti šťastlivci před branami ghetta. Tu řekl jednoho dne Izrael své dívce Erdl: „Rozlučme se. Vrátím se k tobě teprve tehdy, až naleznu zemi, kde také Židé obdělávají vlastní půdu.“ Při loučení zasadili milenci mladou snítku šípkové růže na hřbitově a skropili ratollstku svými slzami. Izrael prošel všechny země světa, nikde však nebyla země, v níž by bylo dovoleno Židům být rolníky. Starý a beze vší naděje zemřel zármutkem na jedné silnici širého světa. Smutná dívka Erdl chodila denně na hřbitov a zalévala slzami šípkový keř. Nejprve líbezná mladá dívka, pak zralá toužící žena, posléze unavená stařena čekala, že přijde její Izrael a přivede ji do země, v níž jsou Židé sedláky a kde ona bude jeho selkou. Nepřišel. Zemřela stará Erdl po celoživotním toužebném čekání a byla pohřbena pod šípkovým keřem. Kvetl prý ještě celá staletí. Izrael, její nejmilejší, se po všechny časy do ASJVY nevrátil.