Zlato v dýmce

Děčínský krejčík Heřman byl chlapíček malý a jako nitka tenký, ale práce nadělal za tři, a poctivě. Však se mu také dobře vedlo a lidé si ho nemohli vynachválit. Jednou zrána, bylo to na Zelený čtvrtek, zastrčil si do jedné kapsy krajíc chleba a do druhé nerozlučnou dýmku a vyrazil na své staré hnědce za zákaznictvem. Měl před sebou notný kus cesty: podle tehdejšího městského práva bylo celé okolí do vzdálenosti jedné míle (= 7,53 km = 60 honů, česká míle byla zavedena Přemyslem Otakarem II.) odkázáno jen na jeho ruce. Někde musel ještě zkoušet a jinde zase, jak velel dobrý mrav, aspoň chviličku posedět a pobesedovat, ale Heřman si byl jist, že to jako vždycky do večera hladce stihne. Jenže jako z udělání táhla se tentokrát hnědka jako svázaná a milého krejčíka překvapila na zpáteční cestě tma. Když se ocitli na pěšině, co vedla hustým písčitým borem kolem Kamenského vrchu, kobylka se najednou zastavila a za živý svět nechtěla dál. Vtom se udělalo na vrchu světlo a Heřman uviděl doširoka rozevřenou hradní bránu, v níž hořelo mnoho loučí, uprostřed nádvoří plál vysoký oheň a kolem seděly dvě po bradu zahalené mužské postavy. Jedna z nich měla divokou ryšavou hlavu. "Nejspíš jsme sešli z cesty, stará," povídá Heřman, kterého hned tak něco nevyvedlo z míry, přivázal vrtohlavou kobylku ke stromu a namířil si to k ohni. Ale jak procházel hradní branou, začalo mu být nějak divně u srdce. Všude bylo tesklivo a ticho jako po vymření a ti dva seděli jako přišití, zírali do plamenů a ani svalem nehnuli. "Dej Pánbůh dobrý večer," dodal si odvahy Heřman, ale muži nic. Celý nesvůj vylovil krejčík z kapsy fajfku, popošel k ohni a přiškrceným hlasem se zeptal, jestli si může zapálit. Jeden z mužů pomalu vzhlédl, podíval se na něho vpadlýma očima a bez jediného slůvka přikývl. Heřman si zapálil, zdvořile poděkoval, a jak měl fajfku mezi zuby, dostal kuráž a povídá: "Kdybyste mi ještě, vzácní páni, řekli, jak bych se dostal nejkratší cestou do Děčína, byl bych vám moc povděčný." Ale odpovědi se nedočkal: černé postavy jenom potřásaly hlavami, zhluboka povzdechly a prosebně k němu obrátily mrtvolně bledé tváře. To už bylo i na Heřmana moc: zakoktal pozdravení, a jak nejrychleji uměl, upaloval ke své kobylce. Hnědka vyrazila do bezhvězdné noci jako šipka a klusala tak tiše a zlehka, jako by ji křídla nadnášela. Jenže najednou začala klopýtat a pofrkávat, pak se vzepjala na zadní a nakonec zůstala stát. Krejčík se rozhodl, že se podívá, co se děje, ale jakmile se dotkl nohama země, obestřely ho mrákoty, svalil se jako špalek, a než bys napočítal pět, tvrdě usnul. Probral se, když už slunce stálo vysoko: opodál se pásla hnědka, a jak se krejčík rozhlédl, zjistil, že sedí na Šibeničním vrchu u Děčína a tři kroky od něho se šklebí hluboká rokle. "Můj ty světe !" zděsil se a rozčileně sáhl po fajfce. Chvíli se v ní šťoural a pokoušel se srovnat si trochu myšlenky. Najednou z popela dýmky cosi vypadlo: byl to kousíček ryzího zlata. Krejčíkovi se rozbřesklo: vzpomněl si, že mu v dětství prababička vyprávěla o neblahém konci hradu rytíře Hilaria. "Čas od času se pán z Kamenského vrchu zjevuje," říkala, "a vždycky ve společnosti nějakého zrzka, povídá se, že si je oba odnesl sám satanáš, ale ten, kdo se jich optá, co jim chybí, je vysvobodí a bude za to bohatě odměněn..." "Jsem to ale kus chytráka," vyčítal si Heřman, "že mi to hned nenapadlo..." A jak tak obrací v ruce zlatý kamínek, vidí, že se mu před očima drolí a rozpadává v kopičku narezlého písku. "Tak," povzdychl si krejčík, "ani tenhle kousíček mi nenechali..." Vtom hnědka zaržála a podívala se na Heřmana velikýma moudrýma očima. "No bodejť," usmál se na ni krejčík a střepal s pravičky písek. "Našinec si musí svůj chlebíček poctivě vypíchat, viď... Tak jdeme starucho..." Pohladil kobylku po šíji a s pokojnou myslí se pustil k domovu