Hastrmani ve Vlachově Březí

U mlýna ve Vlachově Březí býval hastrman. Bydlel v rybníku nad mlýnem po dlouhá leta. Pan otec ze mlýna ho tuze rád neměl, a jednou měli spolu nevůli. To bylo tak:

Mlynář měl na políčku za stodolou zasetý hrách. Když byly lusky, zpozoroval mlynář, že mu někdo na ně chodí. Měl domnění na práška, ale kluk se dušoval, on že nic. Tedy nebylo jináče, než že to někdo ze vsi má na mlynářovy lusky spadeno, a mlynář si umínil, že si na něho počká. Schoval se na noc do stodoly a dával pozor, brzoli se někdo ukáže. Měsíc byl v úplňku; bylo pěkně světlo. Nečekal mlynář dlouho, když tu vidí, že se k hrachu krade nějaká přikrčená postava; zprvu myslil, že je to nějaký kluk ze vsi, ale když ten človíček přišel blíž, poznal mlynář — hastrmana.

„A ty takhle, chlapíku?“ povídá si pan otec potichu. „No počkej, tebe já vyplatím!“ A když se dal hastrman do trhání lusek a přišel blíž ke stodole, najednou mlynář vyskočí a chmat! skrčka za ruku. Hastrman sebou trhal a vyškubl se panu otci, jemuž zůstal v ruce jenom proutek. Ale hned také mlynář věděl, že to není proutek jen takový obyčejný: hastrman se zastavil opodál a začal loudit:

„Dej mi ten proutek! Nechám tvého hrachu.“ Mlynář se dovtípil, co to je: byl to proutek, kterým hastrman šlehne vodu, než do ní skočí. „Nedám,“ povídá pan otec hastrmanovi. „Nedostaneš ho ode mne, a můj hrách taky necháš. Přivedu sem psy ze mlýna, aby hlídali. Nepřej si, aby tě popadli !“

Hastrman se zlostí všecek třásl. Psů ze mlýna se bál jako živého ohně. Zahrozil pěstí proti mlynáři a zvolal: „Nedáš proutek, dobrá! Ale zato nebude mít na tomhle mlýně nikdo štěstí, až do devátého mlynáře.“ Potom zmizel hastrman v křovinkách. Pan otec si z jeho hrozby tuze nedělal. Vrátil se do mlýna a proutek hodil do kamen; však jej ráno spálí. Sebral psy ze dvora a zavedl je ke stodole. Hlídal s nimi do rána, ale hastrman se už neukázal. A tak bylo i těch pár dní, než hrách posekali. Ale hastrmanova hrozba se vyplnila. Ze mlýna jako by se bylo štěstí odstěhovalo. Přišla suchá léta, neurodilo se, lidé neměli co mlít, strhla se bouřka, blesk sjel do mlýnice a mlýn vyhořel. Mlynář přišel na mizinu, nezbylo mu než mlýn prodat. Koupil jej jiný, tomu za nějaký měsíc utopila se dcerka ve strouze, mlynářka byla žalostí jako bez rozumu, mlynář musel nešťastný mlýn hned prodat. A tak se na březském mlýně devatero mlynářů v nemnoha letech vystřídalo, nikdo z nich tam štěstí neměl. Teprve desátému mlynáři zase štěstí přálo; hastrmanova kletba pominula a nastaly klidné časy. —

Povídalo se také o hastrmance u březského mlýna. To už zase v těch pozdějších letech, kdy už tam starého hastrmana nebylo, a pan otec žil s novým v dobré shodě. Tehda prý chodila si hastrmanka do mlýna pro chléb, a paní mlynářka ráda dávala, jen aby si tu vodní chasu nerozhněvala. Jednu dobu se hastrmanka dlouho v mlýně neukázala, a když přišla, ohlašovala, že se jim narodilo hastrmáně, že budou křtiny. A prý, aby mlynářka šla za kmotru. Té se tuze nechtělo a nějak to vymluvila. Hastrmanka potom děvečku mlýnskou požádala. Ta se už vymluvit nemohla; ale tuze kuráže neměla. Přimlouvala jí hastrmanka, jen ať jde, že to nebude zadarmo. A tak jí tedy děvečka tu službu prokázala. Když se se křtin vracela, dala jí hastrmanka buchtu, jako cihlu velikou. Myslí si děvečka: „To jsem toho pobrala!“, ale hastrmanka povídá: „Z téhle buchty můžeš ukusovat, vždycky celá bude a dobrá. Jen dojíst ji nesmíš, pak bys neměla nic.“

Děvečka poděkovala za ten podivný dar, schovala buchtu pod fěrtoch a šla domů. Ve mlýně se nikomu nepochlubila tím, co dostala. Ani hastrmance tuze nevěřila, že je s tou buchtou tak, jak jí řekla. Když ve své komůrce buchtu nakousla, poznala, že je dobrá. Dala se milá děvečka do buchty a snědla jí půl. Víc nemohla. Potom si buchtu schovala do truhly pod šaty a šla po práci. Když přišla večer do komůrky, otevře truhlu, sáhne po buchtě — buchta celá! Denně ujídala z buchty, ale zázračného daru neubývalo. Mlýnský pacholek všimnul si někdy, že děvečka vrací se z komůrky s plnými ústy. To mu bylo podivné a tak jednou, když přišel s pole a zase děvečku viděl, že jí, povídá si: „Jistě má něco v truhle! Ale počkej, já tě dostanu!“ Vyčíhal si, že mlynářka poslala děvečku pro něco do vsi, a hnal se do komůrky. Tam hned děvečce do truhly, hmátne pod šátky a vida! buchta tady jako cihla, a jak voní! Milý pacholek, jak byl s pole vyhladovělý, popadl buchtu, dal se do ní — a snědl ji do posledního drobečku. Když si děvečka chtěla večer ukousnout zázračné buchty — buchta pryč!

Děvečka vypátrala, kdo vzal buchtu, ale jak slyšela, že ji pacholek snědl, věděla, že je po všem. A tak ten dar hastrmančin přišel vniveč.

Tip: Znáte už naši hru Strašidlov.cz?