Zlatá kačka a sedm zlatých kachňátek

Říkalo se, že to ví každý, ale ve skutečnosti to každý nevěděl. V dávných časech se nazývala dnešní Skalice Německou Skalicí a v téhleté Skalici žil chalupník jménem Jíra. A ten věděl.

Věděl, že ve Skále nad Labem je ukrytý poklad. Jestliže jsme řekli, že v téhleté vsi žil chalupník Jíra, pak to není zase až tak úplná pravda. On totiž nežil, spíše jen živořil. Pod mnohokrát spravovanou doškovou střechou se hemžilo sedm dětí jako stupínky. A Jírova žena Magdaléna byla ustaraná a sedřená a mnohdy z toho svého údělu i vzteklá. Třeli, jak se říkalo, bídu s nouzí, hlad a zima si u nich podávaly dveře. A vůbec nejhůř bývalo v předjaří. V zimě nebyl výdělek žádný, na zmrzlých polích se kývali jen černí havraní, ale jíst se chtělo stále.

Jíra kudy chodil, tudy myslel jen a jen na jedno. Od svých předků věděl, že na Skále nad Labem v dávných dobách, kdy ještě pohraniční hvozd sahal od hor krkonošských až sem, stával strážní hrádek Pardědub. Jírovi předkové i prapředkové vyprávěli za dlouhých podzimních a zimních večerů, kdy u prázdného stolu všem hlasitě kručelo v břiše hladem, že na tomhle hrádku žili bohatí vladykové, jejichž stoly se vždy prohýbaly nejenom pod hromadami rozličných jídel, ale i pod spoustami zlatých talířů a stříbrných příborů. A právě tihle vladykové, když narychlo museli Pardědub opustit, ukryli své bohatství kdesi hluboko ve Skále, na níž hrádek stál. A tenhle poklad může obyčejný smrtelník spatřit jen a jen o Velikonocích na Velký pátek, kdy se k němu otevírá cesta. Tak všechny tyhle řeči Jíra jako malý klouček poslouchával s otevřenými ústy. Slyšel ovšem i to, že zatím se nikdo neodvážil onu cestu najít. Nyní si však Jíra řekl, že už hůře být nemůže a že jediné, co mu tedy zbývá, je podívat se ke Skále. A prozkoumat ji. Tentokrát důkladně.

Hned, jak se na Velký pátek rozbřesklo, vydal se k Labi na obhlídku. Několikráte Skálu obešel, spíše však se supěním obešplhal. Vždy od samotného labského břehu na straně jedné až zase na stranu druhou. Ale nic. Že by velkopáteční pověst lhala? To přece není možné. Nebo že by ho už někdo předběhl? Když již poněkolikáté stanul až u zachmuřené labské hladiny, uviděl něco, čeho si nikdy předtím nepovšiml. Nizoučko nad vodní hladinou, vlastně to vypadalo, jako by v oněch místech labská hladina o dobrý metr poklesla, se rýsoval jakýsi tmavý otvor. Ne, ten tady vskutku nikdy předtím nebyl. Srdce se mu prudce rozbušilo, když vstupoval do ledových vln Labe. Sám sebe přesvědčoval, že už kvůli dětem se nesmí ničeho bát. Ne, jenom to teď, když se zdá, že je skoro u cíle, nevzdat.

V temnu jeskyně, do níž se vodou, která mu sahala skoro k pasu, dostal, probleskl třpyt. Byl to třpyt touženého zlata či stříbra? Byl to lesk zlatých peněz? Nevěděl. Jen cítil, že voda začíná stoupat. Ne nějak pozvolna, ale kvapem. A jeskyňka temněla. Ve skále to počínalo dunět a Jíra nevěděl, zda se třese jen on sám nebo celá podzemní prostora. Ve zmatku zatápal kolem sebe, popadl, co mu přišlo pod ruku a zastrkal to kvapně pod košili. Dostal se ven na poslední chvíli. Promáčený od hlavy k patě se úprkem hnal domů.

Tam teprve zjistil, co vlastně přinesl. Na zprohýbaném starém stole, kde měli obvykle jednu velikou, a většinou poloprázdnou hliněnou mísu a kolem ní devět dřevěných lžic, se objevila nádherná kačka a vedle ní sedm kachňátek. A všechno to zářilo, až oči přecházely. Všechno to bylo z ryzího zlata. Jíru roztřásla zimnice. A sám dost dobře nevěděl, zda ji způsobuje ledová koupel v Labi, nebo to neuvěřitelné bohatství.

„Za kačku si pořídíme chalupu a pro každé naše dítě uschováme jedno kachňátko pro budoucnost,“ řekl Jíra, když zase mohl normálně promluvit. Pak teprve zkoprnělé ženě a dětem pověděl, kde vlastně k tomu nenadálému bohatství přišel.

Jenže do Magdalény jako když čert vjede. „Tos toho nemohl přinést víc, hňupe starý? Koukej mazat zpátky!“ Divil se Jíra, divil, co se to v jeho ženě najednou probudilo. Takovouhle ji ještě neznal. Přemohl strach a vydal se na cestu zpět. Ale jen hluboká temná tůň pod Skalou. Po otvoru ani památky.

Zkoušel to i o dalším Velkém pátku, ale marně. Pro něho se již poklad vladyků z Pardědubu nikdy neotevřel. A kdybyste někde ve Skalici, či Skaličce, ale i v Číbuzi slyšeli, že Jíra našel zlatou labuť s dvanácti mláďaty, nevěřte tomu. To byly jen velké oči závistivců, jichž v širokém okolí nebyl nedostatek. A nejen v oné dávné době.