Oront

Klíčovou roli v pověstech o loupežnické historii Housky a jejího okolí však sehrál jistý Oront. Nuže, to bylo tak: Oront byl zřejmě švédský důstojník, který po skončení třicetileté vojny zůstal a osídlil Housku. A on i jeho chasa přepadali a kradli ani ‘poledne nedrželi’.*) Ba i na města si troufli. Oront snad byl dokonce – podle jednoho podání – jakýmsi ‘kmotrem’ i dalších lupičských band… Mělničtí měšťané tedy usoudili, že jeho řádění nutno učiniti přítrž a vypsali na jeho hlavu pěknou sumu. A tehdy se spojili dva zdejší myslivci, jistý Jiranda z nedaleké Stránky (za Mšenem) a jistý Mazanec z vísky Olešno (nad Rájem). Oba se pak vydali do Střezivojic (jihozápadně od Housky**)), kde jim v čarovných praktikách zkušený kovář ulil za přísných technologických podmínek (o půlnoci!) koule. Ty měly mít onu čarovnou sílu ku zmarnění loupežníka. Při vzápětí následujícím tréninku se ukázal být lepším střelcem Mazanec. Když dobře vyzbrojení myslivci (a s nimi pár dalších lidí) dorazili ještě téže noci k Housce, byl to tedy právě Mazanec, který zaujal palebné postavení na půdě ruiny domu vedle hradu. Poté se Jiranda, stoje na skále, jal vyvolávat Oronta. Ten skutečně vystrčil hlavu z okna (dnešního Loveckého salonku) s dotazem, co dotyčný chce. A právě v tom okamžiku ho Mazanec do této hlavy trefil. Vyprávění události si navíc nenechalo ujít příležitost k tomu, aby ještě vložilo kácejícímu se Orontovi do úst odkaz jednak na místní mýtickou havěť a jednak na to, že on sám mohl být již za života ve spojení s temnými silami. „Sem s mojí černou slepicí!“, či cosi podobného měl lupič před skonem ještě zvolat. Dalším strategickým tahem pak bylo, že myslivci začali pálit ze všech zbraní, které s sebou měli a voláním vytvářet dojem, že před Houskou stojí značný voj lidí. Těch pár, kteří je provázeli se posléze k povyku přidalo, což Orontovu chásku v síle asi deseti-dvanácti mužů vyděsilo tak, že se vzdala. A byl to prý stránecký pivovar, kde záhy vypuklo bujaré veselí oslavující dobré dílo. Další den pak skončili loupežníci na Mělníku a čekala je šibenice. Myslivci si za odměnu odnesli svých sto tolarů. A Mazanec pověsil v Olešně ručnici, kterou trefil Oronta, na hřebík s tím, že už z í nikdy nevystřelí. Doufejme, že mu to vyšlo… ***) Oront se ale prý, hledaje svou slípku, zjevuje v noci na hradě jako Černý muž.

K Orontovi a k osadě Houska (tedy tentokrát nikoliv ke stejnojmennému hradu) se ale váže ještě další podání. Mrtvý Oront byl prý zahrabán – slyšte! – pod podlahu v jedné z obytných místností housecké kovárny … *) Časem se pak prý skutečně pod podlahou našla kostra s prostřelenou lebkou. K Orontově poslednímu odpočinku se údajně váže řada pověstí. Nám je známa z literatury pouze jedna. Ta však – samozřejmě – nakonec nevypovídá ani tak o Orontovi, jako o lidech. Kdysi dávno se v kovárně zastavil jakýsi obchodník s žádostí o noclech. Kovář nebyl proti, jen upozornil cestujícího, že právě nemá dost materiálu do slamníku a nabídl nocleh na lavici … v místnosti, kde pod podlahou dlel nebožtík … To ovšem návštěvník netušil a nocleh ochotně přijal. V noci ale sešla ze své komůrky do téže místnosti kovářovic děvečka. Bolely jí zuby a hledala úlevu v tom, že si je – opět slyšte! – posolí … Spícího cesťáka si nevšimla. Sůl ale nepomohla, a tak se nešťastnice usadila ve světnici a hlasitě štkala a žalovala na své zuby. Nu – není těžké si domyslet, co následovalo. Scéna, jejíž princip jest nám znám z mnoha grotesek a komedií: Cesťák procitl, začal se zvedat, polekal děvečku, ta se rovněž zvedla, tu se – vida ji – polekal i kupec a vzápětí následoval oboustranný úprk. Obchodník se (celkem nerozumně …) domníval, že dívka v noční košilce jest duchem. Místních mrtvol znalé děvče pak při pohledu na chlápka zase nabylo přesvědčení, že jde o Oronta, který vylezl z hrobu … Cestující prý prchal z Housky až na Blatce, kde probudil hostinského, aby se mu svěřil s tou hrůzou (no jistě! komu jinému se s takovým zážitkem svěřit…). Děvče se zase hned po ránu pustilo do rozhlašování toho, že Švéd z mrtvých vstal … Vše nakonec uvedl na pravou míru kovář, který – ku svému pobavení – velmi rychle pochopil, co se tu v noci vlastně stalo … Tentokrát v tom byl tedy nebohý loupežník nevinně.

*) Faktem je, že Švédové na konci války v kraji skutečně loupili…

**) Jiný zdroj sice tvrdí, že šlo o Snědovice, avšak ty jsou až blíže Štětí, což by bylo vzhledem k operaci na Housce značně ‘z ruky’.

***) Mimochodem, na Housce – poblíž místa rodinné slávy – později kovářoval potomek (či potomci?) úspěšného střelce Mazance. Jeden z Mazancových potomků snad ještě na začátku XX. stol.