Chléb pro chudé

Ve vesnici Písečná nedaleko Dobranova žila kdysi stará vdova se synem a dcerou. Syn se jmenoval Martin a dceři říkali Marta. Žili si dlouho ve spokojenosti, bylo jim přáno a nouze nepoznali. Až když obě děti dospěly, přišlo na malou rodinu těžké navštívení. Matka na smrt onemocněla. Když viděla, že už má života namále, zavolala si syna a dceru k lůžku a kladla jim na srdce, aby vždy byli dobrými lidmi, i když ona tu nebude. Hlavně to jim připomínala, aby se před bohatými nehrbili a na chudé nezapomínali a nad ně se nevyvyšovali. A k tomu její poslední přání bylo, aby až umře, všechnu mouku, co jí v domě najdou, vymetli, napekli z ní chleba a rozdali po vsi těm nejchudším. Jinak že v hrobě nenajde pokoje.

Martin i za sestru slíbil vše vykonat a pak jen oba matku prosili, aby je neopouštěla a nenechávala tu samotné. Smrt však byla silnější než všechna láska, kterou k sobě tito lidé cítili. Matka již od té chvíle nepromluvila a za několik dní nato skonala.

S velikým žalem děti matku pochovaly a hned spěchaly vyplnit její poslední přání. Sebraly mouku v truhlici i v komoře, v hrnci i co zůstalo v kuchyni na vále, zadělaly na těsto, upekly chleba a rozdaly chudým. Ti jim i zemřelé velmi děkovali za dobrý skutek.

Neměl však být všem událostem konec. Když nadešla druhá noc po pohřbu staré vdovy, zaslechl Martin jakýsi šramot kolem chalupy. Vzbudil sestru a oba slyšeli, jak venku kdosi naříká hlasem podobným hlasu jejich matky. Pak se ozvalo tichounké zaklepání na okno a vše ustalo. Vyděšeně se oba sourozenci dívali do tmy, ale ničeho nespatřili, a přestože dlouho nemohli usnout, nic už ani neslyšeli.

Druhou noc se vše opakovalo. A stejně tak i následující. Martin a jeho sestra se obrátili o pomoc na moudré lidi ve vsi. Starci radili, radili, ale ničeho nevyradili. Ačkoliv sousedé sami z úkrytu chalupu celou noc pozorovali, bylo vše jako před tím. Slyšeli, ale neviděli. Jen v tom se všichni shodli, že hlas patří zemřelé vdově. Čeho si však její duše žádá, nikdo nemohl uhodnout.

Až starý obecní pastýř Jíra přišel a poprosil, aby mohl jednu noc v chalupě přespat a všechno sám poznat. Jíra byl člověk starý a moudrý. Vše, co v životě viděl a slyšel, dobře do paměti ukládal a do ní vždy sahal jako do studnice moudrosti života. Kdo jiný by ještě mohl poradit a pomoct, když ne on.

A opravdu. Když všeho byl svědkem, zamyslil se, pokýval bílou hlavou a nechal si vyprávět o posledních chvílích staré vdovy. „Přání jste splnili a přece matčina duše naříká," přemýšlel nahlas. „Musíme pečlivě celou chalupu prohlédnout. Jistě jste na něco zapomněli, co teď vaši nebohou matku trápí."

Dali se do hledání. Nic nezůstalo na svém místě. Ani miska, ani lžíce. Ani šátek, ani peřina. Vše bylo prohlédnuto. A hle! V komoře za truhlou stál malý hrneček a v něm trocha mouky. Děvče hned mouku vzalo, zadělalo a upeklo malý chlebíček. Martin se dlouho nerozmýšlel a podal ho starému Jírovi. Bylť obecní pastýř sice bohatý moudrostí, ale ten nejchudší statky pozemskými.

Té noci již matčina duše neplakala.

Starý Jíra si chlebíček schoval a dlouho se v jeho rodině dědil a opatroval jako vzácná památka, i když už byl tvrdý jako kámen. A někteří utrhači dokonce tvrdili, že to nic jiného než obyčejný oblázek není. My však přece dobře víme, jak k němu Jírova rodina přišla. A jak přišla o něj? V době velkých válek vzala tato památka za své, tak jako mnohé jiné.