O dvanácti rytířích

Jednou podvečer bylo velmi hezky. Ve světnici bylo dusno k zalknutí, a proto si ošetřovatelka vyšla na dvůr, kam za ní přiběhlo několik děvčat na kus řeči. Znáte to povídavé plémě husí, tj. ženského rodu, které ve všem poslední mít slovo musí. rytířPovídaly, štěbetaly Mohlo být k desáté hodině večerní. Najednou se vrata sama otevřela a do dvora vjel černý vůz, tažený dvěma páry běloušů. Kočár zastavil a z něho vystoupilo 12 statných rytířů v černém odění. První z nich zamířil hned k zámku. V ruce měl svazek kličů ode všech dveří. U bývalé kanceláře se zastavili, odemkli a vešli dovnitř. Okna kanceláře vedou na dvůr a děvčata mohla dobře vidět, co se v ní dělo. Rytíři zasedli ke stolu, vyňali jakási lejstra a psali a psali. Po chvíli se zvedli a zavřenými vraty odjeli. Ráno děvčata vypravovala vše panu řediteli, který se šel přesvědčit a zjistil ještě čerstvé otisky podkov.