Černá kněžna

Kateřina Sidonie, druhá manželka knížete Adama Václava velice ráda lovila. Celé hodiny mohla jezdit na koni, aniž by byla unavená, měla bystrý zrak a pevnou ruku a jen zřídka se netrefila do zvěře. Měla smečku loveckých psů a její oprávněnou chloubou byla knížecí stáj. Narození hříběte bylo oslavováno stejně jako příchod prvorozeného syna. Za nemoc nebo jen malou indispozici oblíbených zvířat byli čeledíni biti.

Lovecký zámeček, který se nacházel v Marklovicích (dnes část Těšína), byl sice menší než těšínská rezidence, ale byl velmi vkusně a se vším pohodlím zařízen.

O spravedlnosti Černé kněžny si vyprávěl lid tuto pověst:

Za modrého letního dne, kdy hlasy ptáků chválili slunce, pocházela se Černí kněžna před svým loveckým zámečkem v Marklovicích. Do slunné pohody najednou vpadl křik a pláč. Panští hajní vedli na zámeček spoutaného sedláka. Za pytlačení býval krutý trest. Sedlák věděl, že ho čeká smrt a věděla to i jeho žena. Doslechla se, že ji hajní chytili muže a že ho vedou na zámeček. Vyběhla i s dětmi za nimi a celou cestu, prosila a naříkala, ale marně. Panští hajní neznali slitování. Její muž zastřelil statného divočáka a pušku ještě držel v ruce, když ho dopadli. Černá kněžna zastavila průvod pokynem ruky. Sedlačka ji klesla k nohám a prosila o milost. “ Vstaň “ ,řekla ji kněžna a ptala se hajných, co se přihodilo. “ Ten muž je pytlák, “ odpověděli hajní, „zastřelil panského divočáka.“ “ A co mi řekneš ty, sedláku, “ ptala se dál kněžna. “ Zastřelil jsem kance milosti, ale na svém poli. Mám pole u lesa a panští divočáci mu už deset let ničí úrodu. Už jsem si nevěděl rady. Každý rok zaseji a přece nesklidím. Mám jen to pole a chalupu plnou hladových dětí. Ze zoufalství jsem střelil, jasná paní. “ Tu se kněžna dotázala hajných, na kolik se cení takový divočák a hajní ho ocenili částkou tolarů. „A co myslíte, jak ceníte škodu, kterou divočák za rok napáchá na poli?“ “ Asi tisíc tolarů, “ odpověděli hajní po pravdě. Černá kněžna se zamyslela , potom se usmála a řekla “ To jsou lehké počty „. “ Ty sedláku mi v zámecké pokladně zaplatíš tři tolary za divočáka a moje kancelář ti vyplatí škodu, kterou ti deset let černá zvěř působila na poli. Deset let po tisíci, dostaneš tedy deset tisíc tolarů. A vy „, přikázala hajným, „mu rozvažte pouta „.Pověst o moudrém rozsudku Černé kněžny se roznesla po celém kraji.