Vejrychovy „kousky“

Z otrub vhozených do kotle vřící vody dokázal vyčarovat rotu vojáků. Povětřím létal z jednoho konce panství na druhé. I svým vlastním povozům dokázal přikázat, aby bez čeledínů samy pracovaly. Například hnojný vůz sám jezdil po poli a rozhazoval mrvu. Vejrych sám seděl obkročmo na vikýři a všemu se smál.

I na více místech dokázal býti. V jednu chvíli zlořečil robotníkům v Branné, jiný jej v tu dobu potkal Na Spálenách a třetí jej viděl na Mříčensku.

Podobný zážitek měl i jeden soused, který si přišel k Vejrychovi vypůjčit hak. Nikoho, ale ve světnici neviděl, jen tu tlustou čarodějnou knihu o níž si všichni povídali. Směle k ní přistoupil a četl. Tu se ozvala veliká rána a od stropu visí chlupatá noha. Vzpřímila se jako živá a na konci kopyto. Najednou se ozve další rána a jako prve spadne druhá noha. Jako by to nestačilo ozve se třetí rána a spadl trup, pak obě ruce a posléze s děsivým řinkotem se kutálí i hlava. Soused omdlel a když se probral viděl nad sebou čerta, který po něm natahuje kostnaté drápy. Stihl se jen pokřižovat a schoulit do klubíčka. Vtom vešel Vejrych a čertovi jen pokynul rukou a ten se rozplynul, jen sirná pára po něm zůstala. „S čím si to zahráváš, opovážlivče,“ zahřměl Vejrychův hlas, „máš velké štěstí, že jsem přišel včas! Byl by ses věru se zlou potázal!“

Tak i mladí svatebčané, když šli zvát Vejrycha na svatbu a nikoho nezastihli, neodolali a začali předčítat z knihy. Náhle se světnice začala plnit všelijakou havětí, pitvornými zvířátky a vousatými skřítky. Vejrych vstoupil již s úsměvem na tváři, rozhodil po světnici hrst jáhel, aby jej skřítci posbírali. Jak práci skončili, zmizeli tak tajemně jak se objevili.

Švec Budina z Jeriovska se jednou v náladě toulal po lese a co nevidí. Spícího Vejrycha! A tu uviděl, že pověst nelhala, místo jedné nohy kopyto! Budina byl kopa veselá a tak se hned jal bráti míru na kopyto. Hned se v hospodě svým kouskem a pochlubila spěchal domů, aby ušil Vejrychovi botu a návlek na kopyto. Ráno spěchal s hotovým dílem k hejtmanovi, položil jej na práh a už upaloval zpátky. Vejrych jej však spatřil a už s pekelným klením a sakrováním uhání za ševcem. Švec byl však rychlý jak veverka a tak se dopálený hejtman vznesl do povětří. Švícko jen zabouchl dveře a již se celým stavením rozlehla obrovská rána jak Vejrych dopadl kopytem na zeď. Za velikého sakrování se rozlétlo sklo a oknem do světnice přilétla bota i s pouzdrem na kopyto. V Budinovi byla malá dušička, již nikdy nevtipkoval a nadosmrti se černokněžníkovi vyhýbal.

Jednou v neděli čekal Vejrychův čeledín marně na svého pána, vstoupil do jeho pokoje a nikde ho neuviděl. V tom jeho zrak zabloudil, kde ležela pověstná Vejrychova kniha kouzel - čarodějná kniha. Zvědavost přemohla jeho strach z pána a tak přistoupil ke stolu, sklonil se nad knihou, chtěje číst, ale nerozuměl onomu písmu. Náhle do komory vlétl kovově černý havran a se zakrákáním usedl na skříň. A za ním druhý, třetí až jich nakonec bylo 12. Začal tedy tleskati, aby je vyplašil. „Co pán poroučí? Co pán poroučí?“, skřehotali havrani. Náhle pochopil, to nejsou havrani, ale zplozenci pekel. Tělo mu rozklovou a odnesou jej k pánovi pekel Satanovi! Náhle jej napadla spásná myšlenka: „Leťte na pole k lesu, kupky rozházejte a dobře zaryjte!“ Havrani v mžiku odlétli a jali se vykonávat přikázanou práci. Čeledín už nečekal, až se vrátí a utíkal pryč. Ale nedoběhl, nohy se mu podlomily a probral se až na svém lůžku a Vejrych se nad ním skláněl sám Vejrych řka: „Vstaň a hybaj po práci! A nikdy se už nepleť do věcí do kterých Ti nic není!“ Ale čeledín se nezvedal, zimnice s ním klepala a ještě dlouho si poležel. Po nějakém čase si nemohl než myslet, že to byl horečnatý sen. Ale lidé co se v ten den vraceli z kostela si všimli, že všechen hnůj na Vejrychově poli byl tak rychle zaorán.

Jednou již prostý lid nevydržel zlovůli mocipánů a jeho zloba se obrátila proti Vejrychovi ten tak tak unikl a ukryl se koruně vysoké borovice. Tam přečkal veškerý neklid a poté slezl dolů, jen když slézal si utrhl své kopyto. Časem jej tam nalezli místní kluci a donesli jej ševcům na Jeriovsko, kde zjistili, že opravdu sedí jak do díry do zdi tak do pouzdra na kopyto od ševce Budiny. Tomu lesu, který zachránil hejtmanovi život se začalo říkat Vejrychovsko. Vejrychovi brzy narostlo kopyto nové a říkalo se, že je už na tři okovaný a brzy z něj bude čert. To jak stále více peklu propadal.

Jednou hejtman přikázal svému čeledínovi, aby zatopil v krbu a přinesl ze sýpky pytel otrub. Když se v krbu oheň rozhořel, nasypal Vejrych za podivného mumlavého zaříkávání do ohně tajemný prášek. Voda ihned začala vřít, hejtman nadzvedl poklici a nasypal do ní otruby. Z nádoby ihned začali vyskakovat vojáci v plné zbroji a stavěli se hned do řady až jich bylo celé vojsko. Poté si Vejrych dal osedlat vraníka a v čele vojska vyjel potlačovat selské nepokoje na Jilermnicku. Po vítězné akci se vrátil zpět a vojáci opět mizeli v měděnci až z nic zbyli jen otruby.

Chudobný jel jednou kol Vejrychových polí. Zálibně se podíval na obilí ve snopech a vzpomněl si na tvář své ženy, jak by ji trocha obilí potěšila. A jak pomyslel, tak učinil. Ale Vejrych se již brzy vše dozvěděl a kul pomstu. Jednoho srpnového dne těsně před bouří stoupal zvoník na věž, aby odzvonil klekání. V tu chvíli se Vejrych vztekle rozjel k Lánovu a hroznou silou na místě udeřil do zvonice. Na zdi zůstal otisk tří podkov. Zvoníka pak našli málo živého, ale nakonec jej přeci vzkřísili.