Divoženky u Studnic

Stařenka ze Studnic vyprávěla panu učiteli Tomáši Pořízkovi: „Ach, jejda, to bévalo tenkrát zle, deš te divi žene bévale. To nesměle matke nechat ditě samo na polo v kolembačo, jak to hodělale jedné žencké – už si nezpomeno, kerá to bela. Toš ta istá matka nechala ditě – bel to chlapec – ho lesa v kolembačo a vokopávala jablóška. Toš najednó veběhla z lesa ta divá žena ze svém děckem, popadla kloka z kolembača, sviho tam hodila a hneť zas bela pryč. Ta matka hale neviděla, že měla převekslovaný děcko; toš kvíčeró ho pěkně vzala a šla dom – ale belo hi to divný, že to děcko pořád plakalo a hať mo dávala co chcela, toš řvat nepřestalo. Deš to děcko verostlo věči, to se him zdálo, že má velkó hlavo a že belo takový škaredý a toze neposlošný. Jednó k nim přešla jakási stařenka a toš him poradila, habe hořezale tři trňový šibáke a habe ho pokaždý hodně zbile, deš něco hodělá. Toš voni to tak hodělale a deš pré ten třeti šibák još vo něho holámale, toš se najednó votevřó dveře, přeběhne žencká s chlapcem – popadla si teho sviho neposlocho a teho, co převedla, him nechala. – A to pré je pravda – to já sem sléchala vod našich.“