O kamenných lidech

Před dávnými a dávnými lety žil v Břvanech bohatý sedlák, měl veliký statek, mnoho polí a luk, dobytka plnou stáj, pěkné koně, všecko se mu dařilo. I peněz měl mnoho nahospodařených. Ale byl srdce tvrdého, chudým nepřál, čeládku honil do práce od rána do noci, kdo chtěl u něho pracovati, musel dřít do úpadu. A sedlák jen lakotil, jen pořád peníze na větší hromadu skládal.

Jednou ve žních uhodilo veliké sucho, obilí krásně dozrálo. A když přišel čas obilí posekat, položili sedlákovi lidé veliký lán žita, radost byla pohledět. Leželo v sobotu na hrstech, a sedlák určil, že se bude v pondělí vázat. V sobotu k večeru, když obecní pastýř hnal ovce s pastvy, zastavil se před statkem toho bohatého sedláka, aby jeho ovce od stáda se oddělily. Sedlák stál ve vratech a ptá se ovčáka, jaké bude počasí, vydržíli ten suchý čas. Pastýři dovedou obyčejně soudit o počasí, vypozorují známky, podle kterých potom řídí svou předpověď. A tu ten ovčák povídá sedlákovi: „Pantáto, nevydrží. Jistá věc, že zejtra odpoledne přijde bouřka.“ To se sedlákovi nehodilo. Myslel si, že se třeba po bouřce změní čas a že bude těžko sklízet krásné žito. A co, kdyby s bouřkou kroupy přišly! Ty mu vymlátí žito v hrstech — a jaká to bude škoda! A tak měl lakomý sedlák z ovčákovy předpovědi plnou hlavu. Když potom čeládka zasedla k večeři, prohlásil hospodář: „Zejtra ráno půjdeme na žito. Nenechám ho na poli, kdyby bouřka přišla.“ „Ale, pantáto,“ povídá nejstarší čeledín, „vždyť je zejtra boží neděle! Kdo by šel na pole pracovat?“

„Vy půjdete a já s vámi,“ hněvivě se rozkřikl hospodář, a čeládka věděla, že tu je všechen odpor marný. A ještě nařídil sedlák, ať jdou po večeři po vsi a seženou také lidi, kteří mu za mzdu pracují, aby přišli ráno na pole. A kdo prý by nechtěl, ten ať už mu nikdy nechodí na oči. Reptala stranou čeládka, reptali i najatí lidé, ale nic naplat, do práce jít museli. Znali dobře sedláka, ten že si provede svou. A tak se v neděli po ránu vybrali lidé toho lakomého sedláka na žito. Hospodář byl tam s nimi, pobízel, poháněl, ať si pospíší. A teprve měl naspěch, když viděl, že už před polednem začínají vystupovat na západě mráčky, které věstí bouři. Když lidem na pole oběd přinesli, ani jim dost času nedal k jídlu: jen je hnal zase do práce, ať je obilí svázáno, naloženo a odvezeno. Hned po poledni začal vystupovati na obloze hrozivý mrak. Rychle se šířil, brzo slunce zakryl a setmělo se od něho.

Nejstarší čeledín povídá sedlákovi: „Hospodáři, pospěšme domů, bouřka je tady. Nestačíme už sklidit! Neměli jsme beztoho jít do práce v boží neděli.“ „Eh co, na takové řeči nedbám! Co je mi do neděle, o moje žito tu jde!“ rozkřikl se sedlák. Ale jen to dořekl, najednou prásk! blesk sjel s černé oblohy a země se otřásla hroznou ranou. Hned nato spustil se lijavec. Ale lidé na žitném poli se ani nehnuli — byli zkamenělí. To za trest, že nesvětili dne svátečního.

Když po bouřce přestalo pršet a vyjasnilo se, lidé ze vsi vyšli do polí, spatřili na žitništi lakomého sedláka zkamenělé postavy: hospodářovu, čeládky, dělníků. — Dodnes poblíž vrchu Chlumu u Břvan spatřují se roztroušené balvany, upomínající na postavy lidské, schýlené nebo vztyčené. Na tom místě bývalo žitniště lakomého hospodáře, na němžto lidé v neděli pracující za trest zkameněli. A zůstanou prý tam až do soudného dne.