Švédové ve Veleboři

Za třicetileté války se úsovskému kraji vedlo zle. Nejhorší to bylo, když Švédové pod vedením generála Torstenaona obsadili Olomouc, dobyli načas Zábřeh s Úsovem a zmocnili se Uničova a Sovince. Úsovský hrad byl tehdy zle poničen a město takřka do základu vypáleno. Císař se svou armádou v odvetném boji obsadil biskupskou Mohelnici i s hradem Mírovem a Úsov se Zábřehem získal zpět. Uničov a hrad Sovinec však nikoliv. Nejdříve táhli úsovskem císaři na pomoc kozáci, poté Albrecht z Valdštejna se svou armádou a Uhři Bethlena Gábora. Oddíly švédských armád tu nemilosrdně loupily, drancovaly a podnikali nájezdy do celého okolí. Při nich se střetávali s císařskými vojsky, která měla obsazený Šumperk i Zábřeh a jejichž menší posádky byly rozloženy po okolí. Největší posádka, o síle padesáti mušketýrů, byla v Rohli. Z této doby pocházejí doposud znatelné švédské šance, přesněji pevnůstky vybudované císařskými Valachy, západně od velebořské myslivny, na okraji lesa na „Bárku“. A právě z této zlé doby i o těch pevnůstkách se ve Veleboři dochovala tato pověst. Když táhli Švédové přes severní Moravu, plenili a pálili, vše co jim přišlo pod ruky. Lidé z Veleboře byli tehdy poměrně hodně movití, a proto se o své životy i o svůj majetek báli. „Co si jen počneme?“ plakaly ženy a tikly na bedra své ratolesti. „Zle to s námi skončí.“ Místní hospodář, nějaký Bartoň Jírů, byl chytrý a nebojácný chlapík. Věděl, že proti nemilosrdné armádě, nemají sebemenší šanci. Zároveň, ale také věděl, že musí něco vymyslet. I on sám měl ženu a děti a nepřál si, aby jim vojáci ublížili. Jak tak přemýšlel, náhle dostal nápad. Času nebylo nazbyt, protože Švédové už dobyli Úsov a takřka celý ho vypálili. Bartoň Jírů si proto svolal všechen lid na náves, ke kapličce a sdělil jim svůj plán. „Velebořští lidé. Švédové se už blíží. Vezměte své děti i svůj majetek a pojďte za mnou. Schováme se v lese „Bárku“. Je tam spousta jam, bývalých vlčích pastí. Vyhloubíme je, nakácíme na ně stromy. Pak se do nich i s naším majetkem schováme a počkáme, až tudy armáda projde. A kdyby přeci jen na nás přišli, nemějte strach. Stačí zatroubit na trubku a mušketýři s Rohle nám přispěchají na pomoc.“ Lidé byli jeho plánem nadšení a okamžitě udělali, co jim řekl. Uběhlo několik dní, než přišlo švédské vojsko do Veleboře. Jej jak ti se divili, když viděli vesnici prázdnou. Jejich velitele to tak rozzuřilo, že dal povel všechny domy i s kaplí zapálit. Do hodiny hořela Veleboř jedním plamenem, a protože velitel nevěděl o mušketýrech, vydalo se jeho vojsko přes les „Bárku“ plenit do Rohle a Kamenné. Ale nedošli tam. Veliteli totiž připadaly čerstvě skácené stromy a rozházená hlína na „Bárku“ podezřelá a tak dal povel zastavit a prohledat ho. Starosta Bartoň Jírů byl schovaný s nejodvážnějšími velebořskými muži v předních dírách nedaleko cesty, aby měli pěkně výhled. Když viděl, jak začínají vojáci scházet z cesty a blížit se k nim rozhodl se jednat. Nemohl dopustit, aby vojáci našli ženy s dětmi. Vyběhl proto z děr, s kamarády Martinem Trčkou, Jakubem Urbanem a Janem Křivkou s vidlemi v rukou a vrhli se na vojáky. Bartoň Jírů přitom troubil na trubku, co mu plíce dovolily. Za odvážlivci se hnali ostatní muži z vesnice. Strhl se nerovný boj, v němž se velebořští muži udatně bránili. Žádný Švéd se přes ně k úkrytům nedostal. Ubránili je až do příchodu rohelských mušketýrů, kteří Švédy porazili a rozehnali do všech stran. Udatný velebořský starosta s takřka všemi velebořskými muži padli. Jejich oběť však nebyla zbytečná, protože díky své odvaze zachránili ženy s dětmi i majetkem. Dlouho se na ně ve Veleboři vzpomínalo, vyprávělo se o nich a zpívaly písně.