Poklad na studenecké stráni

Dědeček paní Benešové chodíval dobývat pařezy na Tomášovu paseku na Stráni. Jednoho dne měl co dělat s jedním malým pařezem. Děda se s ním lopotil a lopotil, až už se neudržel a zaklel. V tu ránu kohát z díry vyletěl a ozval se zvuk, jako když se sypou peníze. A opravdu jeden zlaťák přiletěl k noze. Okamžitě se děda jal díru prohrabat, ale nenašel nic - to zrovna odbíjeli na studenecké zvoničce pravé poledne.

Hned s tím děda šel na faru, zlaťák věnoval na dobré účely a poradil se s panem farářem. Pan faráře se divil, ale poradil. Ať se modlí každičký den ke sv. Kryštofovi. Děda poslechl a jednou, právě když skončil modlitbu ku sv. Kryštofovi, přistoupil k němu černě oděný muž a řekl mu, ať jej následuje. Ale dědu popadl obrovitánský strach, vklouzl do postele a že nikam nepůjde. Návštěvník pokrčil rameny a při odchodu jen podotkl: „Však já ještě přijdu.“

Hned zítřejší ráno se děda a běžel za farářem a ještě pěkně za tepla mu všechno vypovídal. Poté když to spolu probrali, usoudili, že by jít měl, když se za ten poklad modlil. pro jistotu děda dostal svěcenou křídu a svěcenou vodu.

Když navečer onen muž opět dědu navštívil, děda byl již připraven a uvítal ho: „Chval každý duch Hospodina!“ Na to tajemný cizinec odpověděl: „Když ho chválíš ty, tak já ho chválím taky!“ Dědovi spadl kámen ze srdce a radostně následoval tajemného muže. Zamířili hned na Tomášovu paseku odkud již do dáli zářila záře z celého sudu zlaťáků. Jak přišli blíž, Děda uviděl sedm černých chlapů jak sedí kolo sudu a zle se na příchozí mračí. Nyní jeho průvodce promluvil: „Nic se nestrachuj! Teď musíš zčerstva položit ruku na poklad!“ a ještě jednou zopakoval: „Hodně zčerstva!“

Jenže dědeček měl strach z té bandy divných černých chlapů a tak ruku natahoval opatrně a pomalu. Už se skoro zlaťáků dotýkal, když všichni chlapi jako jeden muž zařvali: „Nech být! Je to naše!“ Děda se tak lekl, že rukou škubl zpátky. Náhle se ozval pekelný rachot, jako když se hroutí země. Záře uhasla, sud zmizel i sedm černých chlapů. Ten černý pán se na dědečka smutně podíval a povzdechl si: „Tak zase marně. Zas musím hlídat dál …“ a byl tentam. Snad zlatý poklad hlídá dál.