O vzniku místních názvů

To ještě země kolem Labe byla osídlena jen skrovně a říční orel brázdil majestátně modř oblohy.

To ještě vydry hbitě lovily v průzračných labských tůních a nemnozí obyvatelé namáhavě mýtili mokřadisté lužní lesy. To ještě houpavých třasovisek bylo u nás více než úrodných polí a oněmi bažinami a hustým stromovím vedly nemnohé, obtížně schůdné stezky.

A právě v takové době se jednou ze stezek blížili k drobné výšině, na níž se vypínal prostý dřevěný kostelík, dva potulní mniši. Jak stoupali, stezka byla sušší a schůdnější. Stoupali v potu tváře, neboť slunce se chystalo za okamžik ukončit svou pouť horkým letním dnem na vzdáleném severozápadním obzoru.

Oním prostým kostelíkem byl kostelík Číbuzský. To, co v zapadajícím slunci uzřeli před sebou, je přimělo ke dlouhému zadumání. Mlčky shlíželi z mírného návrší mhouříce oči proti šikmým slunečním paprskům. Dole před nimi pomalu temněly desítky lesíků. Mezi jejich kučerami se bělala nepatrná políčka. Nejvíce ale do zraků bodala stříbrná říční ramena. Roztavené zlato a stříbro v blyštivých stužkách. A vůně čiré bystře proudící vody stoupala až k nim.

Dlouho a nehnutě, bez jediného slova, zde stáli oba cestou vyčerpaní mniši. Jako by sama kouzelná příroda z nich na chvíli sňala celodenní únavu. Pak jeden z nich mírně, jakoby nevěřícně, zavrtěl hlavou, která už něco v životě viděla a prožila, a pravil k druhovi: „Hleď ... samé říce...“ Dnes bychom řekli - samé řeky. Oba mniši již dávno odešli z tohoto slzavého údolí, Labe již dávno neobepíná náš kraj stříbřitými stužkami svých nesčetných ramen, ale název "SMIŘICE" je zde stále.

A kdo ví, třeba tenkrát ti potulní mniši nastoupili po ránu další cestu a možná to byli právě oni, kteří se zastavili v sousední obci, která tehdy také ještě neměla jména. Možná to byli právě oni, kteří zde potkali několik svých kolegů - mnichů. Ti zde skromně žili při kostelíku svatého Jana Křtitele hospodaříce na půdě vyrvané příhraničnímu hvozdu. A jistě patřili na jejich vyholené kruhy vlasů na temeni hlav. A třeba si povzdechl zase onen druhý, mladší: „Hleď, samé holé hlavy, samí holohlaví.“ A další, kteří přicházeli i dlouho po nich, putovali již do místa, kde žili řádoví bratří označení onou kruhovou tonzurou, tedy do "HOLOHLAV".

Můžeme si docela dobře představit i to, že než se za našimi dvěma pocestnými zavřel hluboký hvozd, táhnoucí se od Chloumku a Prašivky (někdy v minulosti se jí říkalo i Habřinka) až k horám krkonošským, stačili si ještě povšimnout hned v sousedství Holohlav lidí, kteří se pachtili na okrajích četných labských zátočin, dobývajíce z tmavé bahnité půdy svoji skromnou obživu. Snad nejzajímavější na oněch postavách byly jejich stále ukoptěné nohy. Nohy obalené silnou vrstvou černého bahna. „Pohleď, samé černé nohy,“ řekli si navzájem.

A jelikož si oba nenechali svůj poznatek jen pro sebe, ale onen název také zaznamenali, nikdo jiný to tehdy ani udělat nemohl, neboť nikdo jiný tenkrát psát neuměl, začalo se postupně vžívat slovo Černonohy, možná i "ČERNONOŽICE". Snad netřeba již říkat více...

Nechme však již naše mnichy spát věčným spánkem spravedlivých a podívejme se na jinou pověst, která též vypráví o vzniku názvu Smiřice. V dávných, předávných dobách, kdy pohraniční hvozd pokrýval naše podhůří až k ploché Prašivce a zaoblenému Chloumku, v časech, v nichž ani krajina kol Labe k Červenému Hradci nebyla příliš přehledná, přívětivá a ani přehnaně bezpečná, vedli opatrně své koně dva mladí zemanští synkové. Uzdy koním patřičně přitáhli, neboť se pohybovali po křivolakých stezkách.

Jeli z vnitrozemí stále na východ. Drobnými osadami, které zdaleka ještě neměly ani svá jména. Vezli důležitou zprávu na hrad Jaromiř, který byl skryt na nevysokém ostrohu nad levým břehem labským v hlubokých lesích. Mládenci se cestou vůbec nenudili. Pokřikovali na dívky ženoucí malá stáda ovcí, v lesících se občas rozehnali po zjančeném zajíci či vyplašené srně, s hlavou zvrácenou dozadu pozorovali důstojně plachtící dravce a hodnotili jejich náhlý, střemhlavý pád do mělké brázdy nepatrného políčka, které přerušovalo jinak souvislý lesní porost.

A jak už to tak mezi mladými lidmi bývá, stočil se posléze jejich rozhovor, jak jinak, na krásnou dívku, kterou oba znali. A kdyby jen znali! Jak teprve nyní zjistili, oba ji tajně milovali. A právě o to vznikl mezi nimi spor. Nejprve spor, potom ale hněv. Vzplanuli vůči sobě tak velikým hněvem, že osada, jíž tou chvílí právě projížděli, nese od té doby název "HNĚVČEVES".

A v hněvivém mlčení se ubírali dále na východ. Jak se ale v dálce počala přibližovat výhrůžná silueta hraničního hvozdu, začali oba svého vzplanutí litovat. Hořce litovat. Proto se každý z nich ponořil do svého hoře. A ono místo, na němž se právě nacházeli, dostalo jméno "HOŘEŇOVES". Stud jim bránil dát se spolu opět do řeči, jenže pohraniční temný hvozd, ve kterém nikdy doposud ještě nebyli a o němž neslýchali příliš dobrého, je donutil ke smíru.

Na břehu jedné tiše zádumčivé labské zátočiny si podali konečně ruce, kradmo a plaše si pohlédli do očí a smířili se. Poté přebrodili mělkou jasnou vodou na levý břeh a odvážně se vydali houstnoucím soumrakem k severu. A netřeba snad již dodávat, jak bylo pojmenováno ono místo, kde se SMÍŘILI.

Kdyby se snad ale někomu zdály tyto pověsti příliš prostinké - a mnohým před námi se takovými vskutku zdály - můžeme posloužit ještě příběhem dalším. Před dávnými věky, možná již v první polovině desátého století, přitáhli proti křivolakému toku řeky Labe zarostlí mužové divokého vzezření. Zalíbilo se jim v krajině plné stojatých močálů, z nichž se ke slunci pnuly věkovité stromy, zalíbilo se jim v této krajině, jež se tvářila nepřístupně svými nesčetnými říčními rameny a slibovala bezpečí.

Divocí mužové patřili do čeledi jakéhosi Budivoje. Ten jim vládl rukou pevnou. Pod jeho vedením postavili na ostrově stvořeném dvěma říčními rameny dřevěnou tvrz. Obehnali ji vysokou palisádou z pokácených a přitesaných kmenů a přes jedno z říčních ramen zbudovali ne příliš pevný most. V případě hrozícího nebezpečí ho mohli velice rychle a snadno zničit.

Velmi brzy se však muži Budivojovi dostali do vleklého sporu s majitelem sousedního Červeného Hradce o část této krajiny, snad i o právo rybolovu v některých říčních ramenech. Tenhle spor nakonec musel rozsoudit až přemyslovský kníže pražský Boleslav I., vrah svého bratra, knížete Václava. Proto až v Praze došlo tehdy ke SMÍRU O ŘÍCE. My bychom dnes řekli - ke smíru o řeky. A tak si Budivoj počal říkat Budivoj Smír.

Poté se nad tvrzí rozběhly divým klusem roky a celá staletí. Staré generace odcházely, nové se rodily. Potomci Budivojovi se počali nazývat Smírové ze Smířice a pán vodní tvrze přijal jméno SMIŘICKÝ. Tak takhle to bylo asi nejpravděpodobněji. K tomu již nic víc přidávat nemusíme.

Snad jen to, že ty první dva příběhy, i když prostinké, snad i naivní, jsou neskonale krásnější. To snad všichni musíte uznat.