O zlatě u Vikletic

Býval u Vikletic starý pivovar, z toho, když v něm vařit přestali, udělali ratejny pro dvorskou čeleď a byt pro šafáře. Před domem stával kamenný stůl, ten byl tak udělaný, že na zděném pilířku položen byl jako kruhová deska starý mlýnský kámen. Ve dvoře sloužila pasačka, hodné děvče, ale ode všech odstrkované. Říkali o ní, že je přihlouplá. Jednou navečer přišla malá pasačka do ratejny a povídá, že venku na kamenném stole leží žhavé uhlí. Vysmáli se jí, ale přece někteří vyběhli ven, podívat se. Nebylo tam nic. Někdo dal pasačce herdu do zad, aby si nedělala z lidí blázny. Ale když se jí později na to vše ptala šafářka, která byla na holku ještě nejhodnější, tvrdila pasačka, že už několikrát uhlíky na tom kameni viděla, a řekla: „Až to zas uvidím, však já pro vás, panímámo, přijdu.“ A vskutku jednoho večera přiběhne pasačka k šafářce a povídá, že už jsou uhlíky zas na kamenném stole. Šafářka byla v nějaké práci a trochu mrzutá, povídá holce: „Kdoví, kdo to tam sype! Smeť to a vyhoď za dům!“ Pasačka šla, uhlíky s kamenného stolu nametla na lopatku a vysypala je za domem mezi kamení. Když se vrátila s lopatkou k šafářce do sednice, dívá se, že se na lopatce něco leskne. Ukázala to šafářce a ta vidí, že jsou to kousíčky zlata. „Proboha, holka, kdes to vysypala? Pojď honem!“ volá šafářka a běží s pasačkou za dům. Ale v kamení nenašli nic: ani uhlíků tam nebylo, ani zlata.