O hadí korunce

Nedaleko Kašperských Hor leží ves Strašín, poutnické místo. Mají tam v kostele starodávnou sošku Panny Marie s Jezulátkem, k té putuje lid z daleka široka. To Jezulátko mívalo na hlavě zlatou korunku, o které se toto vypravuje:

U Strašína je farská louka, které říkali Hadiště. To proto, že tam mnoho hadů bývalo. Jako by to bylo nějaké hadí království.

A vskutku: i svého krále měli. Ten byl největší z nich a na hlavě nosil zlatou korunku. Lidem ti hadi neubližovali, a tak bylo možno i louku posekat, i seno usušit a sklidit. To hadi zalézali do děr ve břehu potočním. A v tom potoce se také rádi koupali za slunečných dnů letních, když byla voda pěkně prohřáta. V polední době koupal se také jejich král. Lidé jej často zpovzdáli pozorovali, jak vylézá ze svého úkrytu, jak zlatou korunku do trávy pokládá dřív, než do vody se spustí. Ale nikoho nenapadlo, aby po té korunce zatoužil. Už také proto, že se toho hadího krále báli.

Povídalo se ve Strašíně, jak by bylo možno dostati tu hadí korunku: K tomu prý třeba bílou šatku velikou si připravit a trochu mléka čerstvě podojeného. Potom vzít koně, dobrého běhouna, a s tím zajet před polednem k louce tam, kde se hadí král koupává. Prostřít šatku na trávu při břehu a vedle postavit misku s mlékem. Potom se s koněm ukrýt v olšinách nablízku a čekat. Až hadí král vyleze z díry, spatří šatku a misku s mlékem. Napije se mléka, potom korunku složí na šatku a vklouzne do vody. V tom okamžení třeba skočit, sebrati šatku s korunkou, na koně se vyšvihnout a tryskem ujíždět domů.

Znali ve Strašíně, jak třeba jít na hadí korunku, ale nikdo se toho nikdy neodvážil. Až jednou — ve dvoře u Jáchymů měli pacholka u koní, kurážného chlapíka, ten si troufal dostati ten hadí skvost. Byl chudý, byl by se chtěl oženit, vzít si dcerku z chalupy, ale rodiče mu ji nechtěli dát, že je nuzák, že nic nemá. A tu on si usmyslil, že vezme hadímu králi korunku, potom že bude bohatý. A jak slyšel, tak také udělal. Koně měli ve dvoře rychlého, ten se mu hodil. V příhodný den tedy milý pacholek smluvil se ve dvoře s děvečkou a pohůnkem, sebral šatku a mléko, sedl na koně a jel k louce. Všecko tak udělal, jak slyšel povídat, a čekal potom s koněm v olšoví. Za chvíli vskutku had vylezl ze břehu, hlavu vztyčil — zlatá korunka třpytila se ve slunci — a rozhlížel se na všecky strany. Spatřil šatku, u ní misku a hned se tam plazil. Složil korunku na šatku a začal mléko pít. Když se napil, sklouzl do potoka, aby se vykoupal. Tu pacholek nemeškal, vyrazil z olšoví, šatku s korunkou honem sebral, na koně skočil a hnal se do vsi.

Ale hadí král ve vodě uslyšel hluk, vyjel na břeh a nespatřiv korunky, rozehnal se za ujíždějícím pacholkem. Byla to strašná honba. Had se smršťoval a zase vymršťoval, bylo, jako by letěl. Vskutku také doháněl pacholka. Ten hnal koně, jak jen mohl, a tak v bláznivém trysku vjel do vrat statku. Za vraty čekal už pohůnek s děvečkou, každý u jedné vrátně, a jak pacholek vjel na dvůr, zabouchli vrata. Byl nejvyšší čas. Neboť vtom už tu byl hadí král. Ale jak se tak v slepé zuřivosti hnal za pacholkem, narazil hlavou na vrata, zabil se. Kůň byl všecek schvácený z té honby a klesl na dvoře, pacholek pak omdlelý svalil se na zem. Když ho přivedli k sobě, sháněl se hned po hadí korunce a měl radost, že je jeho. A byl také rád, když mu ukázali zabitého krále hadů. Jak se potom sebral, vzal korunku a šel s ní k rodičům svého děvčete. Chalupník se tuze podivil tomu, jak pacholek ke korunce přišel, ale řekl:

„Chlapík jsi kurážný, žes takového něco dokázal. Ale jistě by ti ty peníze, které bys za korunku dostal, štěstí nepřinesly. Dám ti dceru, dášli tu korunku Jezulátku do našeho kostela.“ Chasník se tuze nerozmýšlel a udělal tak, jak chtěl otec jeho děvčete. Potom byla svatba. V strašínském kostele mělo Jezulátko od té doby zlatou korunku. Ale když jednou ve válečné době také do Strašína přitáhlo vojsko, ves vydrancovalo, ztratila se i korunka z kostela.

Tolik pověst. Ale té louce říkají nyní Hradiště, a sotva kdy měla jméno Hadiště, které pověstí se vysvětluje. Nynější jméno má zajisté louka ta od zbytků menší tvrze nějaké, které na skalnatém návrší nad loukou se spatřují. I příkop lze tu viděti, i zbytky starodávných zdí. Ale jaké bylo jméno tvrze a jaké osudy, o tom nic se neví.