Úkryt ve žlabě

V letech 1639 - 1640 žilo se obyvatelům Velkého Března a okolí špatně. Švédské oddíly často vpadaly do zdejší krajiny a docházelo zde k bojům s císařským vojskem i k loupení a násilnostem vůči obyvatelstvu. V tom si obě strany v ničem nezadaly.

Ve Verneřicích ležel tehdy početný oddíl císařských. Velitelem této posádky byl šlechtic z Lauenburgu, kterého měli Švédové v podezření, že se podílel na smrti jejich krále Gustava Adolfa. Švédové připravovali tajně útok na Verneřice, aby posádku potřeli a šlechtice zajali. Své přípravy a pohyby udrželi v naprosté tajnosti, a tak se jim přepad podařil. Verneřice byly v nočních hodinách zastiženy v bezstarostném spánku. Oddíl byl rychle přemožen a jen několik vojínů se zachránilo útěkem. Tak neočekávaný byl přepad. Mezi zajatými ani mezi mrtvými nebyl však nalezen šlechtic z Lauenburgu. Švédové plni zuřivosti prohledávali všechny půdy, komory i kdejaké kouty, ale velitele nenašli. Klonili se proto k názoru, že se mu přece jenom podařilo uprchnout, i když bydlil v domě na náměstí, dokonale obklíčeném. Dům, kde měl své místnosti, byl opět a opět prohledáván, obyvatelé často vyslýcháni i odměna za dopadení velitele vypsána, ale ten jako by se do země propadl. Nikoho po tak důkladném pátrání už ani nenapadlo, že by se mohl ještě v městečku skrývat. A přece tomu tak bylo. Mezi domy číslo 139 a 140, dosud na náměstí ve Verneřicích stojícími, byla tak úzká mezera, že se takřka střechy obou domů stýkaly. A zde pro svod vody byl přidělán široký společný okapový žlab, ke kterému byl přístup malými dvířky z půdy domu č. 139, aby jej bylo možno v případě jarního tání či velkého sněhu vyčistit. Zhotoven byl z velmi silného plechu, takže pohodlně unesl i dospělého člověka. Sem se ukryl šlechtic z Lauenburgu, který hledal při přepadu v domě číslo 139 útočiště a neměl už jinou možnost zachránit se před Švédy. Z jejich rukou mu hrozila jistá smrt.

V tomto úkrytu za značného nepohodlí i nepřízně počasí strávil skoro bez jídla tři dny. Při tom dobře slyšel, jak Švédové na náměstí vyhlašovali velikou odměnu za jeho dopadení. Trnul obavami, jak se jeho hostitel, který mu úkryt poradil, zachová. Ten ale považoval šlechtice sice za nevítaného, ale přece jen hosta a nedal se proto zlákat ani vysokou částkou k tomu, aby ho prozradil. Ba nezalekl se ani hrozeb smrti, kterými švédský velitel nešetřil. Asi po třech dnech bdělost nepřítele poněkud polevila, protože císařští byli daleko, a že by Lauenburg byl dosud ve Verneřicích, na to už nikdo ani nepomyslil. Svedl proto hostitel čtvrté noci šlechtice na dvůr domu, uložil ho, převlečeného do selských šatů, na dno vozu, zaházel hnojem a slámou a časně ráno ho vezl neslavně přes náměstí. Jak se cítil a byl cítit pan císařský velitel, o tom se raději nebudeme šířit.

Vůz byl sice Švédy kontrolován, ale že by někdo v hnoji hledal úkryt, to je nenapadlo. Tak bez slávy a fanfár projeli všemi hlídkami a pak už se Lauenburg snadno dostal k císařským.

Povídá se, že na své zachránce nezapomněl a že hospodáři z čísla 139 poslal pěknou odměnu. Sám pak do Verneřic už nikdy nezavítal, í když byli Švédové z Čech dávno vypuzeni.

Vysloužil si tam totiž přízvisko „hnojný generál".