Definitivní konec černokněžníka Vejrycha

Jilemnický pohodný se jednou vracel z Horní Branné a prodíral se závějemi přes Bohdaneč do Jilemnice a rozhodl se, že se si v bohdanečské hospodě odpočine. Když tu se před ním objevily plamínky zelených kočičích očí. Pohodný hbitě vyndal pytel a jal se kocoura chytit. Kocour s pohodným házel jako by v pytli nebyl obyčejný kocour, ale divoký kanec. Nakonec jej ale pohodný přemohl a i s pytlem usedl v hospodě na dubovou lavici. Přemýšlel o tom, že si z ostatních hostů vystřelí, a že jim namluví, že chytil ducha černokněžníka Vejrycha. Hosté, ale chtěli onoho ducha vtěleného do kocoura vidět. Pohodný tedy otevřel pytel a kocour vyběhl na stůl, celý naježený a sliny mu létají od huby - vzteklý jako sto čertů. Pohodná nelenil a sukovicí jej praštil do kožichu. Kocour zaječel a vyrazil stropem a nikdo ho už nikdy neviděl. Jen ve stropě po něm zbyla díra velikosti kola od vozu. Všichni zůstali jako přimražení i jilemnický pohodný. Tiše přemýšlel o tom, zda-li šlo opravdu o Vejrychova ducha. Roman Jirsa tvrdí, že vůbec nešlo o Vejrychova ducha, ale o černého kocoura ze štvaní jichž právě v lesích mezi Jilemnicí a Brannou bylo více než dost. Ale jak to doopravdy tehdy bylo se již nedozvíme. Je ovšem pravdou, že po této události se již Vejrychův duch neukázal a ani malilinko nezastrašil.

A co se stalo s jeho „čarodějnou“ knihou? Říká se, že ji Vejrych ztratil už zaživa kdesi na polích u sv. Karla a že ji pak našel pocestný a listujíc v ní vyvolal ďábly a s hrůzou utekl. Raraši pak knihu sebrali a ulétli do horoucích pekel. Jiní zase říkali, že kdes na jilemnickém dvorci doškář spravoval střechu a ve krovech nalezl tuto knihu, neodolal a jen co počal čísti, už tu byli čerchmanti „a co prej pán poroučí“? I vzpomněl si na hromadu kamení u roztockého háje a tak dal jim tu hromadu rozbíjet. Ďáblové rozbíjeli tu hromadu na štěrk a spravili tím jilemnickou cestu. Ale doškář nic nečekal a ďábelskou knihu spálil.

I ve Víchovské Lhotě u Hamplů prý měli jakous, snad Vejrychovu, čarodějnou knihu. Jednou v neděli odešli rodiče na trh a děti nechali doma. Když se vrátili, čekalo je nemilé překvapení. jejich malí čarodějové si nedali pokoj a předčítali. Teď seděli v rohu a ani nedutali, kol nich různé havětě, jenž dotírala na malé nezbedy. Naštěstí starý Hampl věděl co a jak. Hned začal číst - ale pozpátku! Havěť mizí jako mávnutím kouzelného proutku, jen děti jsou nesmírně vylekané! Velmi zajímavé je vyprávění moudré kořenářky Patočkové z „Podkovy“ v Horní Sytové. Na samotě na kozelským potokem směrem ke Kácovu měl stavení starý hospodář. A právě on měl údajně Vejrychovu čarodějnou knihu. Snad právě proto se mu i v chudých letech dobře dařilo a tak víceméně šťastně proplouval podhorským životem. Jen smrt jeho ženy se mu odčarovat nepodařilo a tak se stal vdovcem. Žil dlouho, předlouho až si jednou dal zavolat souseda a řekl mu: „Nemůžu umřít sousede a to asi proto, že mám čarovnou knihu! Moc Vás prosím, odneste tu knihu do tůně v Poniklé, do „Dufníku“ a pak mi přijď říci co se s knihou dělo.“ Soused přislíbil, že tak udělá, ale neudělal. Pomyslil si, že je škoda se takového štěstí zbaviti. I rozhodl si, že si knihu ponechá, starému sousedovi zalže a všichni budou spokojeni. ale starý čaroděj vše poznal a zle se rozlobil. I vyslal jej podruhé, ale souseda opět popadla chamtivost a opět zalhal. Ale čaroděj vše opět poznal a zle sousedovi vyčinil, ten se zastyděl a napotřetí čarodějnou knihu opravdu hodil do tůně. To se začaly dít věci, voda se začala točit a vřít, všechny barvy pekelné vystřídala a zvuků ďábelských taktéž. Soused se zle vyděsil a vzal nohy na ramena. Jen přiběhl domů, hned zjistil, že stařičký čaroděj v poklidu skonal a prý mu vyřizuje poděkování za dobře vykonanou službu.

Tak to možná bylo s tajemnou knihu černokněžníka Vejrycha. Od té doby se o ní a ani o něm nic neproslechlo. Snad on i kniha odpočívají v poklidu, ať už v pekle nebo v nebi nebo třeba jen hnijí v zemi.