Čertova díra

Vydejme se spolu kolem pomníku Nelsonské katastrofy po silnici vedoucí lesem na Loučnou, za dalším oseckým přízrakem. Ještě než dorazíme k odbočce na Dlouhou Louku, je betonové koryto lemující pravý okraj silnice překlenuto malým můstkem. Kdysi nenápadná pěšina ztracená v porostu mohutných dubů, dnes blátivá vyježděná lesácká cesta. Dovede nás k jedné z mnoha štol, v nichž se ve středověku těžilo stříbro. Můžeme nahlédnout dovnitř, ale jenom kousek, dál je štola zaplavena vodou. Kdysi zde byl slyšet cinkot cepínů a hlasy kopáčů. Dnes mrtvé ticho ruší jenom kapání vody z kamenného stropu a z temného nevlídného nitra štoly nám do tváře dýchne vlhký chlad. Čertova díra. Naposledy se zde kutalo v 16. století. Třicetiletou válkou těžbě stříbra ve zdejším kraji odzvonilo. V roce 1640, kdy byla krajina zmítána bouřemi a nepokoji třicetileté války, řádil v zdejších lesích lapka Hans Krawath z Loučné. Sedlák Krawath, vyzbrojen širočinou, číhal se svou čeledí ve stínu hvozdu lemujícího cestu kolem štoly na zbloudilé švédské vojáky. Jako hladoví vlci sesypali se na nic netušící nešťastníky, aby je surově ubili a oloupili. Aby jeho hrůzné činy nebyly odhaleny, nechal Krawath naházet zohavená těla do Čertovy díry. Stalo se však, že jeden z vojáků pohozených do štoly nebyl mrtev. Z posledních sil a šílený hrůzou se vyhrabal ze změti hnijících těl svých kamarádů, aby se studenou nocí a divokým hvozdem doplazil až do Oseka. Zde potom, než omdlel vyčerpáním, vylíčil celou hroznou pravdu svému veliteli. Tu noc rozděluje nic netušící Krawath lup mezi své čeledíny. Veselo je na Krawat hově dvorci! Víno teče proudem, v měšcích chrastí zlaťáky. I sele zapíchli a v záři ohně se lesknou mastné brady. Potom je ráno a pitkou zmožená čeleď válí se v prachu dvora.

Sám Krawath leží v kravském chlévě. V jedné špinavé ruce dosud svírá nedopitý džbán, druhou objímá polonahou děvku. Z lesa za ohradou stoupá ranní mlha a obloha, barvící se na východě do červena, slibuje pěkný den. Ticho přeruší hromová rána, potom druhá a vyvrácená vrata padají na udusanou hlínu dvora. Dovnitř se s křikem hrnou ozbrojení švédští vojáci. Než se opilci stačí vzpamatovat, do jednoho jsou pobiti. Jenom Krawat ha ušetřili. Nedbaje ječící děvky, vystrkali ho kopanci a ranami pažeb z chléva. Zarostlou bradu sedlákovu, kterou ještě včera barvilo víno, dnes do ruda barví krev. Nakonec v řetězech odvlekli ho s sebou a dovezli až do Prahy. Tam byl lapka Hans Krawath z Loučné za všechny své hrůzné činy odsouzen k smrti v „železné panně". To však Švédům nestačilo a zločiny Hanse Krawatha pro ně byly záminkou k zběsilému plenění celého kraje včetně vypálení oseckého kláštera. Kde kdo tenkrát, zužován drancováním, proklel Krawathovu duši za to, jaké příkoří svými činy krajině způsobil. A tak nešťastník nenašel klidu ani po smrti a dodnes, když se do kraje vkrade večerní šero, je možno v mlžném oparu kolem Čertovy díry spatřit siluetu muže s širočinou. Říká se, že by ho vysvobodil z prokletí ten, kdo by po setmění vlezl do Čertovy díry a hrál tam o Krawathovu duši kostky s mrtvými švédskými vojáky. Pravdou je, že se v noci skutečně z temného nitra sloje ozývá podivné pištění a šustění. Ale spíše než zbloudilým duším připišme tyto tajemné zvuky na vrub netopýrům, kteří zde v hojném počtu nacházejí útočiště. Každoročně zde zimuje netopýr velký, ušatý i dlouhouchý.