Pohanský oltář

Růžový vrch zvedá ostře proti nebi svůj kupovitý obrys asi v polovině vzdálenosti mezi Českou Kamenicí a Děčínem. Na jeho jižní straně leží balvany podivného tvaru, částečně mechem obrostlé. Jsou to bývalé pohanské oltáře, u kterých naši předkové pod širým nebem v pradávných dobách své pobožnosti konali a kde přinášeli oběti pohanským bohům. Nad těmito prostými pohanskými oltáři se tyčí prastarý šedý buk, který široce rozkládá svou mohutnou korunu a zahaluje tak kameny stálým stínem. Jen porůznu pronikají mezi listím zlaté sluneční paprsky a ty pak světélkují jako měnivé skvrny po omšelých balvanech. O Růžovém vrchu koluje dodnes mezi lidem mnoho různých pověstí.

Jednou se vypravily dvě ženy se džbánky do lesa na borůvky. Bylo asi v polovině července. Nad krajinou viselo těžké, dusivé vedro pronikající i do lesa, kterým je celý Růžový vrch porostlý. Ženy si pilně hleděly své práce, borůvek ve džbánech přibývalo, a jak ženy postupovaly, hledajíce bohatěji obalené trsy, ocitly se kolem poledne až u pohanských oltářů. Všude kolem bylo hluboké ticho. Ani lísteček se nepohnul, ani ptáček nezazpíval. Vše odpočívalo v poledním žáru. Zdáli, odněkud z vesnice zalehlo až sem klinkání zvonku. Ženy ustaly v práci, narovnaly si záda a usedly ve stínu starého dubu, aby pojedly chudý oběd. Opřely se o kmen šedého velikána, vyňaly z mošny chléb a jedly. Drobty pohazovaly do trávy mravencům. Občas některá nabrala hrst borůvek, aby svlažila suchá ústa. Při jídle si ženy polohlasně vyprávěly o svých starostech sem tam pohlédly přes vrcholky mlází do tiché krajiny. Znenadání zaslechly za oltářem kroky. Pozorně pohlédly v tu stranu a spatřily velebného kmeta vedoucího za ruku vetchou stařenku. Ženy na ně hleděly ani nedýchajíce. Takový zjev v celém svém životě dosud nespatřily.

Stařec byl vysoké rovné postavy, šedý vous mu sahal do pasu a jako sníh bílé vlasy se mu vlnily po ramenou. Tělo měl zahaleno dlouhým řasnatým rouchem. Stařenka vedle něho byla drobnější, ale také celá bílá. Tajemné bytosti přešly kolem žen, jako by jich tu nebylo. Ty s napětím, ani nedutajíce, sledovaly oba starce. Neznámí přišli k oltářům, hluboce se poklonily a zdálo se, že se modlí. Občas vztahovaly ruce ke kamenům, jako by na ně něco kladli. Čím déle však tato podivná pobožnost trvala, tím více se obě tajemné bytosti ztrácely. Zprvu se zdály zcela hmotné, nyní byly už jako z mlhy, pak stále světlejší a průhlednější, až se změnily v malé bílé obláčky, které v podobě mráčků beránků odpluly kamsi nad les. Ženy celé zděšené už na sbírání ani nepomyslily. Uchopily neplné džbány a rychle pospíchaly domů do vsi. Často se strachem za sebe i kolem sebe se ohlížely, zda nespatří ještě podivné starce. Doma se pak zařekly, že v tato místa už nikdy borůvky sbírat nepůjdou.