Ohnivý muž

Jedné zimy, zrovna když byl advent, šel Jíra, který pracoval na statku jako nádeník, navštívit svou rodinu ve Vortové. V chaloupce bylo teplo, dostal večeři, a dokonce i výslužku do rance. Komu by se chtělo opustit tak přívětivou společnost, brodit se domů závějemi a zápolit cestou s mrazivým větrem. A protože se zapovídal, když se vydával na cestu, bylo již šero a slunce zapadalo za obzor.

Jíra chtěl být co nejdříve doma, proto si řekl, že půjde zkratkou přes les. Stačí jít pořád rovně a dojde ke statku, říkal si. Než se však nadál, byla tma jako v pytli. Zasněžené koruny stromů nepropouštěly měsíční svit, proto nebylo divu, že Jíra zbloudil z cesty. Hodnou chvíli mu trvalo, než si toho v té temnotě vůbec všiml. A pak už bylo pozdě. Nevěděl, kde je, na kterou stranu se má vydat, a neviděl ani na hvězdy, podle kterých by mohl najít správný směr. Zmateně bloudil mezi stromy, chvíli šel na tuhle stranu, chvíli zase na druhou. Boty měl promočené a zmrzlý byl až na kost. A zrovna ve chvíli, kdy začal ztrácet poslední naději, zahlédl v dálce mezi stromy záři.

Jíra se k ní hned rozeběhl. Sebral všechny síly a upaloval, jak jen mohl. Když však dorazil k tomu světlu, nemohl uvěřit vlastním očím. Stálo před ním dva metry vysoké chlapisko, celé tělo v plamenech. Byl to ohnivý muž. Upřel své oči, černé jako uhel, na Jíru. Ten stál, nedutaje, a netušil, co se bude dít. Nakonec se k němu chlap otočil zády a rázným krokem se vydal do černého lesa.

Jíra se vydal za ním. Sám by v lese umrzl, a tak doufal, že ho ohnivý muž zavede někam, odkud již bude znát cestu. Brodil se za ním sněhem, choulil se pod kabát a byl rád, že mu svým ohnivým tělem alespoň svítí na cestu. Postupně začaly stromy řídnout, přešli i přes několik mýtin, až les skončil úplně. Ohnivý muž však šel stále dál, až zavedl Jíru ke statku, kde sloužil. Mladý nádeník byl šťastný, že ho ten podivný přízrak dovedl domů a z celého srdce mu poděkoval: „Pánbůh ti to zaplať, drahý muži!“ Na tváři v plamenech se objevil úsměv a odvětil: „Na to jsem čekal tři sta let.“ Hned nato zmizel, jako kdybys lusknul prstem. Konečně byl osvobozen.