Tři zlaté pruhy Slavatů

Hrad a zámek Košumberka, který bychom nalezli mezi Chrudimí a Litomyšlí na skále nad říčkou Olšinkou, patřil kdysi slavnému rodu Slavatů. Rod Slavatů se dostal v tyto kraje až léty, nebyl původně usazen ve východních Čechách. Zakladatel této kdysi slavné šlechtu pocházel úplně odjinud, z kraje žateckého. Stará legenda o něm vypráví příběh plný odvahy z dob knížete Vladislava.

V těch dobách plných vášní a rozbrojů mezi knížaty a králi vytrhl uherský král Štěpán, aby dobyl pro svoji korunu nové území na Moravě. Tehdy počal český kníže Vladislav sbírat vojsko proti němu, a že to příliš naspěch bylo, většina vojska byla z dobrovolníků, kterým slovo vlast nebylo cizí, a byli ochotni za ni život položit. Nebyli nejlépe vycvičeni, ale odvaha pomstít uherskou nespravedlnost jim nechyběla. A tak po týdnech tažení dobyli zpět na Maďarech moravská území a zahnali je zpět do rovin v Uhrách. Tam teprve rozložila obě vojska své stany, aby nabrala trochu odpočinku. Češi a Moravané chtěli získat nové síly pro útok, Uhři zase potřebovali zformovat své oddíly, aby rozhodnou bitvou pronikli zpět na Moravu. Sám uherský král ohlásil se tehdy u knížete Vladislava, aby s ním sjednal krátký, ale potřebný smír. Alespoň tak si česká vojska vysvětlovala jeho návštěvu ve svém táboře.

A tak zatímco se v knížecím stanu rokovalo, uložilo se české vojsko k zaslouženému odpočinku. Netušilo, že by se mohlo stát obětí zrady, když uherský král dlí v jejich táboře, netušilo, že příměří je jen záminkou k úskoku. Jednání mezi knížetem Vladislavem a králem Štěpánem nevedlo k dobrému konci. Uprostřed noci, kdy české oddíly už tvrdě spaly, přerušil Štěpán svoji návštěvu a vyrazil zpět ke svému ležení. Tam, kdesi v noční tmě, čekalo uherské vojsko, připravené v plné zbroji na svého krále. Sotva se královská skupinka jezdců objevila na dohled, vydali uherští vojevůdci pokyn k útoku.

Noční ticho proťal ječivý křik útočících Uhrů. Než se české vojsko probralo z tvrdého spánku, než se stačili vojáci chopit svých do tmy odložených zbraní, byli nepřátelé na pokraji tábora. Vojsko, složené převážně z lidí boje neznalých, podlehlo panice a dalo se na útěk. Už už to vypadalo, že bude na hlavu poraženo, že sám kníže padne do zajetí, když se uprostřed toho zběsilého úprku zvedla postava v bílé suknici a začala bít svým mečem do Uhrů. Z vojákova hrdla se nesly pokřiky na své druhy, aby neutíkali, aby neutíkali, aby se nepřátel nebáli. I uvědomil si ten i onen, že zatím Uhři před nimi utíkali, a zastavil svůj úprk a postavili se vedle muže v bílém mu na pomoc. Tak se během pár chvil zformovalo celé vojsko, odrazilo útok Maďarů a zatlačilo je do jejich tábora takovou silou, že Uhři nechali tábor táborem, a jak mohli, prchali na jih k Budínu.

K ránu byli Uhři poraženi a české vojsko se dělilo o bohatou kořist, získanou v uherském ležení. Když byly k nohám knížete Vladislava vrhány korouhve a praporce uherských oddílů, vzpomněl si na počátek bitvy a na neznámého muže v bílém.

„Toho muže chci vidět, přiveďte mi jej sem!“ rozkázal kníže. Chvíli trvalo, než jeho zbrojnoši zjistili, kdo se to tak vyznamenal, a než jej přivedli před knížete. Teď tu stál, jen v bílé spodní suknici přepásané mečem, mladý urostlý muž.

„Ty jsi ten, co naše vojsko obrátil? Co svým příkladem vlil sílu do paží prchajících?“ ptal se ho kníže.

„Ano, vzácný pane, nedalo mi to svědomí, když vzpomněl jsem na města a vesnice drancované uherskými nájezdníky,“ odpověděl mu chasník.

„A kdo vlastně jsi? Chování rytíře máš vhodné, a přesto jen v jednoduché kytlici před námi stojíš,“ zeptal se kníže.

„Jsem jen svobodný mlynář. Jiří Doupovec od města Žatce, vzácný kníže.“

„Ty jsi mlynář a takto jsi bojoval? Přijmi mou pravici na znamení úcty, kterou k tobě chovám. Avšak ty jsi raněn…“

„To není nic velkého, ještě další tři prsty mám,“ odpověděl mu mlynář a otřel svou zkrvavenou ruku, na které ze tří prstů zbyly jen pahýly, do suknice.

„Ne, prolil jsi za nás svou krev a ty tři rudé pruhy, které teď vidím na tvém šatu, ať navždy připomínají tvou chrabrost a odvahu. Poklekni,“ odpověděl mu kníže.

„Podejte mi meč!“ přikázal Vladislav. Když se tak stalo, udeřil s ním zlehka třikrát na rameno klečícího muže a zvolal, aby všichni kolem slyšeli:

„Jiří Doupovče, za služby tvé vlasti, za to, že jsi národ náš ochránil před ponížením a hanbou, povyšuji tě do stavu rytířského. Od této chvíle budiž tvým přídomkem z Doupova a ve tvém erbu nechť tři zlaté pruhy v modrém poli připomínají dnešní den. Vojsko propuklo v jásot, protože uznalo oprávněnost knížecí volby.

Mladý rytíř nevěděl ve své skromnosti, co se svým novým stavem, a když mu navíc na přímluvu knížecího bratra Soběslava bylo svěřeno správcovství nad městem Žatcem, on, hrdina bitvy a nyní i oblíbenec knížete, uprchl do jednoho z okolostojících stanů, aby se se vším vyrovnal a dokázal své štěstí unést.

Tak prý se opravdu stalo a Jiří Doupovec z Doupova se stal zakladatelem pozdějšího rodu Slavatů.